K padesátinám mi bratr Erik daroval zajímavou knížku o indických legendách. Mimo jiné jsem se v ní dočetla o bájné bytosti, která údajně žije v mezerách nábytku.
Dálný východ mého bratra vždycky přitahoval. S partou svých přátel tam jezdil každý rok na tři až čtyři týdny. Podnikali výpravy do hor, po tamních regionech a vždy navštívili desítky zajímavých míst obestřených zajímavou historií a legendami.
Z jedné své cesty, před třemi lety, odtamtud přivezl zvláštní starou knížku, kterou mi daroval k padesátinám.
Děsivá legenda
Vzala jsem ji do ruky a okamžitě mě učarovala. Byla stará, opotřebovaná, ale na první pohled bylo zřejmé, že je vzácná. Ještě tentýž večer jsem v ní listovala a přitom celým mým tělem proběhl zvláštní mráz. Prohlížela jsem si nádherné obrázky.
Jeden mě obzvlášť zaujal. Začetla jsem se do textu, který jej doprovázel. Po pár řádcích jsem lapala po dechu a nemohla přestat číst. Srdce mi divoce tlouklo a na rukou mi vyskočila husina. Legenda vyprávěla o duchu dívky, která žije v lidských příbytcích.
Prý se ukrývá v mezerách a dírách nábytku, nejčastěji obývá šuplíky, škvíry ve skříních, komody nebo různé truhly. Psalo se tam, že když ji smrtelník zahlédne, tak se jí v žádném případě nesmí podívat do očí. Jinak si ho prý vezme k sobě.
V tu chvíli mě zachvátil děs. Knihu jsem rychle zavřela a odložila stranou.
Zachvátil mě strach
Druhý den jsem o tom pověděla Erikovi. „Lidé v Indii těmto legendám skutečně věří,“ řekl bratr. „Proto se také nikdy nekoukají v nábytku do různých mezer.“ Jeho slova mi na klidu moc nepřidala.
Když odešel, zamkla jsem za ním dveře a nervózně jsem se rozhlédla kolem sebe. Napadalo mě, jestli tu se mnou náhodou taky nějaký duch nebydlí. Opět se mě začínal zmocňovat strach. Abych na to nemyslela, napustila jsem si vanu s pěnou.
Myslela jsem si, že když se naložím do horké vany a budu několik minut relaxovat a poslouchat příjemnou meditační hudbu, že mě to zklidní.
Zahlédla jsem stín
Skutečně to zafungovalo. Když jsem se osušila a zabalila se do županu, cítila jsem se skvěle. Natáhla jsem se na gauč a pustila si film. Když skončil, rozsvítila jsem si lampičku a ještě chvíli jsem si četla.
Najednou jsem měla pocit, jakoby se v místnosti zvláštně ochladilo. Odložila jsem časopis a přitom jsem si toho všimla. U nízké starožitné truhly byl stín. A ve škvíře, za kterou se truhla zvedá rukama, jsem spatřila dvě ruce.
Obavy mám stále
Vyskočila jsem z gauče a utíkala pryč. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamkla je. S prudce bušícím srdcem jsem čekala, co bude. Vezme někdo za kliku? Nemůže ke mně ta děsivá bytost prolézt skrz klíčovou dírku?
Stála jsem v předsíni jako socha, neschopná se pohnout. Klika od dveří se naštěstí nepohnula. Jediné, co jsem slyšela, bylo tiché, sotva slyšitelné ťukání. Po několika vteřinách ten zvuk ustal.
Truhlu jsem druhý den odnesla do sklepa, ale pocitu, že v bytě nejsem sama a že mě odněkud kdosi pozoruje, jsem se nezbavila dodnes.
Ema L. (53), Vysoké Mýto
