Po synově úrazu jsme měli jasno. Musíme sehnat co nejvíc dárců krve. Ale čím je nalákat a motivovat? Jedině snad mými vyhlášenými koláči!

Synův úraz na motorce měl málem tragickou dohru. Jeho operaci museli v nemocnici o pár hodin odložit. Chyběla jim krev! „Všechnu jsme spotřebovali u těžkého porodu, syn musí chvilku počkat,“ sdělil nám jeho lékař.

Vše dobře dopadlo, ale my si teprve při čekání na operaci, uvědomili, jak důležitá krev je. „Budeme shánět dárce, když my už ve svém věku darovat krev nemůžeme,“ rozhodl manžel a já samozřejmě nadšeně souhlasila.

Jevilo se to beznadějně

Myslela jsem, že to bude snadné. Prostě vyzveme všechny známé a budeme dělat nějakou osvětu v místní fabrice. Ale lidé se moc nehrnuli. „Nemám čas, při pohledu na krev omdlívám, bojím se injekcí…“ zněly nejčastější odpovědi, či spíš výmluvy.

Přemýšlela jsem, kam ještě zajít, koho oslovit. Napadlo mě vydat se oslovit učitele místní základní školy. Ti by zase mohli nalákat rodiče nebo možná děti, aby svoje rodiče přemluvily.

Když jsem svůj nápad přednesla ve sborovně, jedna z učitelek mě odvedla do deváté třídy, kde učila. „Zkuste to sama, ty puberťáky o něco požádat, uvidíte…“ řekla skepticky.

Dárek je nalákal

„A co za to, zadarmo ani kuře nehrabe!“ vykřiknul jeden s vyholenou hlavou a druhý po mě rovnou hodil tužkou. Prý odběr nanečisto! Domů jsem odcházela jako spráskaný pes. Hned jsem vše vyprávěla manželovi, ale on jen řekl:

Dobrý nápad!“ a potom mi to vysvětlil. „Budeme dárce motivovat. Něco jim za odběr dáme. Tím je nalákáme!“ Měl pravdu. Napadlo mě, že budu péct svoje vyhlášené kynuté koláče. Každý dárce dostane jeden, velký jako kolo od vozu! Nápad měl úspěch.

Dárci se začali hrnout. Všichni měli chuť na sladké!

Stanislava P. (70), Znojmo