Když se člověk ocitne na hranici života a smrti, může se stát něco neuvěřitelného, co se vymyká lidskému chápání.

Stalo se to před několika lety. Naše dcera Jana byla s manželem pozvaná k příbuzným na venkovskou zabijačku. Bylo ošklivé počasí, padal mokrý sníh, který na silnicích namrzal.

Zvláště nebezpečný byl asi dvoukilometrový úsek mezi lesy plný nepřehledných zatáček, kterým museli projet.

Předtucha

Dcera měla už od rána divnou předtuchu, ale nechtěla vyděsit manžela. Tak mlčela. Což byla chyba, protože její manžel byl pověrčivý, a jak ho znám, určitě by na návštěvu vyrazili raději vlakem. Takto jeli autem, což mělo katastrofální následky.

Boj o dceřin život

Když projeli první zatáčkou nebezpečného úseku, viděli, jak se proti nim řítí dodávka ve smyku.

Dcera i její muž okamžitě věděli, že nemají šanci se dodávce vyhnout. Náraz byl strašný. Jana i její muž zůstali zaklíněni v troskách auta, řidič dodávky byl jen lehce zraněn a přivolal pomoc.

Když přijeli záchranáři, dcera byla v bezvědomí, ztratila spoustu krve. Její muž vyvázl jen se zlomenou nohou a několika nalomenými žebry. Jana byla převezena na operační sál, kde lékaři dlouhé hodiny bojovali o její život.

Dárek pro neteř

Zdálo se, že operace dopadla dobře, ale druhý den se zdravotní stav naší Jany prudce zhoršil. Lékaři konstatovali klinickou smrt – na několik minut se jí zastavilo srdce. A pak se stalo něco dost podivného.

Má druhá dcera Pavla má malou dceru Kamilu, která čtyři měsíce předtím, než k té nehodě došlo, oslavila druhé narozeniny. Jana jí koupila roztomilé pyžámko s jednorožci.

Pavla ho malé vyzkoušela, ale protože jí bylo ještě veliké, tak ho uložila do skříně mezi ostatní oblečení. A právě v den, kdy Jana upadla do klinické smrti ho malé Kamilce poprvé oblékla, když se jí chystala dát spát.

Neskutečný zážitek

V nemocnici, v tu samou dobu, se lékařům po velkém úsilí podařilo Jitku vrátit zpět do života. Druhý den za ní přišla Pavla a první slova naší Jany byla:

„Konečně jsi Kamilce už oblékla to pyžámko ode mě.“ Sestra na ni udiveně zírala, a tak jí Jana pověděla, co prožila. Řekla jí, že se byla se všemi rozloučit. Přesně popsala, co Pavla i její muž dělali, co říkali, i co měli na sobě.

Žije naplno

Jana si ještě nějaký čas poležela v nemocnici, pak v rehabilitačním centru, a nakonec se vrátila domů ke své rodině a za nějaký čas i do práce. Po dvou letech se jí narodila dcera a tři roky nato ještě chlapeček.

Stará se o rodinu a má radost z každého prožitého dne. Jen jedno se změnilo – po tom, co prožila, už nemá strach ze smrti.

Tereza B. (69), České Budějovice