Začalo to před dvěma lety. Tehdy jsem prožívala zkouškové období a tak jsem dny a noci trávila nad skripty a učebnicemi.

Potřebovala jsem se s někým poradit a tak jsem šla za spolužačkami na kolej. Vzhledem k tomu, že jsem tam žádnou z nich nenašla, začala jsem přemýšlet o tom, kde bydlí moji spolužáci. Ze čtyř, na které jsem si vzpomněla, byla přítomný pouze jeden.

V tu chvíli, kdy mi otevřel a s milým úsměvem mě pozval dál, jsem netušila, že vstupuji nejen do dveří studentského pokoje, ale i do nejkrásnějšího vztahu s klukem, jaký jsem doposud poznala.

„Tak s čím si nevíš rady?“ obrátil se na mě Daniel s milým úsměvem. Sdělila jsem mu to a trochu jsem se styděla za svoji nechápavost. „Taky mi chvíli trvalo, než jsem se tím prokousal,“ přiznal se. Potom mi dal přednášku skoro na úrovni odborného lektora.

Z jeho slov mi konečně přesně došlo, o co v mém problému jde. Poděkovala jsem mu a rozloučila se. Odnášela jsem si s sebou navíc spoustu pomocného materiálu, který mi pak při zkoušce skutečně velmi pomohl.

Po zkoušce jsem šla Danielovi vrátit zapůjčené materiály a poděkovat mu za to, jak mi vyšel vstříc. Chtěla jsem ho zároveň něčím potěšit.

Odřekla jsem se plánované návštěvy vinárny s kamarádkami a za peníze, které jsem při té příležitosti chtěla utratit, koupila Danielovi ozdobnou láhev s drahým alkoholem. Vypadala opravdu luxusně. Schovala jsem jí do igelitové tašky.

Přece jen bych si připadala hloupě, kdybych ji nesla v ruce – už kvůli tomu, že Daniel tentokrát nemusel být sám. Naštěstí ale byl. Měli jsme oba před sebou ještě další zkoušky, ale místo studování skript jsme si povídali o svých zájmech.

Nenápadně jsem se snažila zjistit, jestli má Daniel nějakou přítelkyni. „Proč tě to zajímá?“ usmál se potutelně a já se začervenala. Rychle jsem to zamluvila, aby to nevypadalo, že jsem se mu přišla nějak vnucovat.

Mluvili jsme spolu dál a já se dozvěděla, že Daniel je zapřisáhlý abstinent. „Ani na pivo s kamarády nechodím,“ prozradil. „To jsem měla vědět dřív,“ pronesla jsem trochu zklamaně a on se zeptal: „Jak to myslíš?

Abstinenti tě nezajímají?“ „To ne, ale…“ nevěděla jsem, co s tím dárkem. „Já tak zásadový zase nejsem,“ poopravil své původní tvrzení, „ale měl jsem problémy, přistihli mě za volantem s alkoholem v krvi. A od té doby se hlídám.“

Na ta slova jsem vyndala svoji „odměnu“ z igelitky a postavila ji na stůl. „Přinesla jsem ti ji jako poděkování,“ řekla jsem trochu smutně. Čekala jsem, co Daniel udělá. „Tak dobře.

Protože je to od tebe, tak si trochu dám,“ přikývl nakonec, „ale jedině když si připiješ se mnou.“ Souhlasila jsem. Dopadlo to tak, že jsme vypili všechno. Naštěstí toho nebylo moc, ale i tak jsme byli ve velmi příjemné náladě.

A v takovém stavu se lépe říká, co přijde na jazyk. Oba jsme si přiznali, že se jeden druhému líbíme. Rozloučili jsme se „ve vší počestnosti“, ale s tím, že jsme si hned na další den domluvili schůzku. Pak už to šlo rychle.

Po měsíci jsme si společně pronajali pokoj v bytě, kde bydleli ještě další studenti. Společně jsme se učili, vařili, spali na jedné posteli. Chodili jsme do kina, na procházky na nákupy a samozřejmě také na přednášky.

Prožívali jsme ten nejkrásnější čas, na který se nedá zapomenout. „Jsem moc vděčná osudu za to, že tě znám,“ říkala jsem často Danielovi a on mi občas v žertu odpovídal, že za to může hlavně moje snaha obstát při zkoušce.

Vydrželo nám to tak až do konce vysoké školy. Přišel čas vkročit do života. Studentská léta skončila. „Pronajmu byt jenom pro nás dva,“ navrhl Daniel.

„Chci být s tebou dál, i když jsme teď už definitivně dospělí.“ „Já s tebou počítám,“ políbila jsem ho na tvář. „Na jak dlouho?“ smál se. „Napořád,“ prohlásila jsem. „Takže se jednou vezmeme?“ zeptal se. „Kdykoliv budeš chtít,“ ujistila jsem ho.

A myslela jsem to vážně. Pokud platí, že k manželství má člověk přistupovat připravený – tak jako třeba ke studiu na vysoké škole – byla jsem si jistá, že my dva jsme se toho o sobě hodně naučili a tu nejkrásnější zkoušku ze všech jsme zvládli na jedničku. A náš oddací list se stane naším vysokoškolským diplomem v oboru „já a ty“.

Eva (24), Brno