Třicet let jsem dělala stále to samé, jako stroj. V jednom zaměstnání a v jednom, celkem ucházejícím manželství. Pak se najednou vše ze dne na den změnilo.

Už zase pláču a ani pořádně nevím proč. Měla jsem dnes jít do práce, ale nejdu. Sedím doma na posteli a nevím, co si počít se životem. Najednou jakoby se zastavil čas, vlak, ze kterého jsem nedobrovolně vystoupila.

Jela jsem v něm třicet let a nebyla to tak špatná jízda. Nebo snad ano?

Klasický scénář

Můj život se vyvíjel podle klasického scénáře. Po škole jsem nastoupila do zaměstnání a začala si poctivě vydělávat na živobytí. Po čase jsem si našla přítele, se kterým jsme se po roce a půl známosti vzali. No a pak přišly na svět dvě děti.

A já se ocitla v zaběhnutých kolejích – děti, manžel, zaměstnání, domácnost. Šlo mi to všechno dobře a já se cítila spokojená. Jako správná žena, vzorná matka a dobrá manželka. Léta utíkala a mé dny byly stále stejné, jeden jako druhý. Asi mi ten neskutečný stereotyp vyhovoval.

První otřes

První, co s mojí jistotou zamávalo, byl odchod dětí z domu. Vylétly z hnízda ani jsem se na to nestačila připravit. Ale ještě tu pořád zbýval manžel, moje práce, moje domácnost a nakonec i moje péče o prvního vnoučka. Jenže špatné zprávy nechodí samy.

A proto jsem najednou stála před skutečností, že mě můj manžel podvádí. Pořídil si už před časem mladší milenku a nyní se chtěl rozvést.

Všechno se zhroutilo

Rozvodem jsem přišla definitivně o své domácí zázemí. Děti měly už své rodiny a na mě jim zbýval jen malý čas. Kamarádů moc nemám, protože jsem celý svůj dospělý život vlastně žila pro svou rodinu. A pro práci. Tedy jsem si to až dosud namlouvala.

Teď mi však došlo, že jsem do zamstnání vlastně chodila především proto, že se to musí a že tím vydělám peníze. Najednou jsem viděla docela jasně, že moje práce naprosto nudná, nezáživná a vlastně zbytečná. Už jsem tam nechtěla chodit.

Prý jsem vyhořela

Došlo to tak daleko, že při pomyšlení na to, že zase vstanu a půjdu do kanceláře, se mi dělalo špatně od žaludku. Lékař, u kterého jsem nakonec skončila, tomu říká profesní vyhoření. Ale já mám vážnou obavu, že jsem vyhořela celá.

Všechno je jako jedno velké spáleniště. Celý můj život. Ztratil smysl. Děti se mě sice snaží podporovat, ale moc jim to nejde. Nechápou totiž, v čem je moje tragédie. A za mými zády si asi ťukají na čelo.

Nejsem ale zoufalec

Moje okolí je totiž přesvědčené, že se mi nic tak zlého neděje. Jsem přece zdravá, mám hodné děti, radost můžu mít s vnoučat. V zaměstnání to přece mohu těch pár let do důchodu v klidu přežít. A to, že jsem se rozvedla?

Dnes je přece rozvedený kdekdo a já si ještě můžu někoho najít. Chápu jejich argumenty, ale zároveň si nedokážu tak poručit, abych se jimi řídila. Nejsem žádný zoufalec, ale děsí mě představa, že jsem svůj život žila jinak, než jsem chtěla.

Zdena K. (56), České Budějovice