Mám kamarádku, která je velmi zbožná. Vždycky jsem se jí smála, když začala vyprávět o těch svých andělech. Pak jsem se ale sama přesvědčila, že skutečně existují.

Nikdy jsem nevěřila na zázraky ani jiné nadpřirozené síly. A když jsem před lety měla těžký úraz, po kterém jsem skončila na vozíčku a vypadalo to se mnou opravdu zle, přišel mi život navíc ještě dost nespravedlivý.

Protože jsem měla dvě malé děti, bylo to o to horší. Kamarádka Irena mi ale dávala tolik síly a víry, že jsem jí za to byla vděčná. Přesně v takových chvílích člověk pozná opravdové přátele. Úplně jsem se na ni upnula, až jsem se jí za to omlouvala.

Ona ale věřila, že se jednoho dne na nohy opět postavím a nepřestávala mi to opakovat.

Výlet na hrad

Vzpomínám na den, kdy ke mně přiběhla celá nadšená. V nějakém časopisu si přečetla o místě, které činí zázraky a pomáhá zejména lidem, kteří mají problémy s pohybovým ústrojím. Jindy bych se zasmála, ale tentokrát jsem s výletem souhlasila.

Konec konců jsem neměla co ztratit. Manžel neprotestoval, sice tomu nevěřil, ale chtěl mi udělat radost, a tak stál při mně. A tak jsme si s Irenou udělaly výlet na hrad ve východních Čechách. Když už nic jiného, bude to alespoň pěkná podívaná, říkala jsme si.

Stará legenda

Přivítala nás sice zřícenina, která má však nesmírný poklad. Jsou jím svaté schody, v nichž byly zazděny ostatky svatých. Na hrad přicházeli poutníci a vystupovali po nich vkleče až k oltáři. Ostatky později sice zmizeli, energie místa ale prý zůstala.

Hrad je v současnosti obýván hejny krkavců. Říkala jsem si, jaká to je bláhovost, ale tonoucí se stébla chytá. Za pomoci kamarádky jsem poklekla na schody a sunula se vzhůru. Po chvíli jsme se obě musely začít smát tomu bláznovství.

Nicméně, když už jsme tam byly, absolvovala jsem ty schody několikrát. A Irena se mnou.

Sen o schodech

Cestou domů jsme se hrozně smály, že jsme byly jako dva blázni. A večer, když jsem usínala, tak jsem si říkala, že to je tím smíchem, že se mi ulevilo. Od úrazu jsem se moc nezasmála. V noci jsem spala jako dřevo a o schodech se mi zdálo.

Nahoře na jejich konci jsem viděla zvláštní světlo, které mě přitahovalo. Hned druhý den jsem Ireně sen vyprávěla a ona to viděla jako boží znamení. „Musíme tam jet znovu!“ rozhodla. A tak jsme se za dva týdny na schody vypravily znovu.

A musím říct, že lezení po kolenou mi šlo lépe. V jednu chvíli jsem měla dokonce pocit, že to světlo ze snu opravdu nahoře vidím.

Opět chodím

Ten večer jsem byla unavená a usnula jsem během pár minut. Následující ráno jsem se cítila zase o něco lépe. A jak to pokračovalo?

Čtyři roky jsem na to místo pravidelně jezdila a lezla po schodech, až se moje zdraví opravdu zlepšilo a já se nakonec na nohy postavila a opět chodím, i když s jistými omezeními.

I tak to ale považuji za zázrak – jen nevím, zda se stal oním místem nebo za to může moje soustavná a dlouhodobá fyzická aktivita.

Kamila P. (60), Česká Lípa