Mají mrtví možnost sledovat dál, co dělají živí?

Na hřbitov jsem chodila pravidelně každý týden, ke hrobu svých rodičů. Později, když zemřela moje oblíbená paní učitelka z mládí, zapalovala jsem pravidelně svíčku i u jejího hrobu.

Ten se nacházel v jiné části hřbitova, takže jsem vždy musela projít kolem mnoha dalších míst posledního odpočinku.

Dodržela jsem slib

Při jedné takové cestě jsem si všimla neudržovaného, zarostlého hrobu. Skoro ani nebyl vidět nápis na náhrobní desce. Bylo mi najednou líto, že se o hrob nikdo nestará a rozhodla jsem se, že ho trochu vyčistím a dám do pořádku.

Ono odpoledne jsem už čas neměla, ale slíbila jsem si, že to udělám následující týden. Slovo jsem dodržela. Přinesla jsem si staré hadry, čisticí prostředky a zahradnické nůžky a asi hodinu jsem ten starý hrob upravovala do civilizovaného stavu.

Měla jsem z toho upřímnou radost, i když zde samozřejmě nebyl nikdo, kdo by moji snahu ocenil. Tak nějak jsem chápala, že osoba, která je v tom malém hrobě pohřbená, už nikoho neměla.

Ze jména a dat narození a úmrtí jsem věděla jen to, že se jednalo o ženu, která zemřela už před čtyřiceti lety, a bylo jí pouhých padesát jedna let.

Vůbec jsem se nebála

Následující týden jsem se vypravila na hřbitov znovu jako obvykle. Když jsem přecházela kolem onoho vyčištěného hrobu, zarazila jsem se. Spatřila jsem, jak se vedle něho vznáší nějaký mlhavý stín.

Po chvíli se mlha začala zaostřovat a já jasně viděla ženskou postavu. Dívala jsem se do tváře, která se na mě usmívala. Kupodivu se mi v té chvíli vůbec nerozklepala kolena. Úsměv jsem trochu křečovitě opětovala.

Chvíli jsme se tak na sebe s tím přízrakem dívali. Potom se postava opět začala ztrácet v mlze a nakonec zmizela i ta. Jsem si stoprocentně jistá, že se jednalo o ducha ženy, která byla v tom zanedbaném hrobě pohřbena. Alespoň takovýmto způsobem mi vyjádřila vděčnost.

Anna B. (43), Opava