Ustoupila jsem rodičům a přišla jsem tak o skvělého muže.

Dospělým se člověk stává, když je schopen dělat jasná rozhodnutí a jít si za nimi. Platí to i v lásce. Já jsem bohužel dlouho byla pod vlivem rodičů a tak jsem o svého osudového muže přišla.

Měli jiné představy

Daniel byl můj kamarád už od dětství. Chodil k nám domů, půjčovali jsme si knížky, poslouchali hudbu. Rodiče to tolerovali. V době dospívání, kdy už jsme oba chodili na střední školu – každý na jinou – propuklo to, k čemu vše léta předtím zákonitě směřovalo.

Zamilovali jsme se do sebe. Už jsme se tak často nevídali, ale udržovali jsme spolu alespoň písemný kontakt. Moje matka o tom věděla, ve slabé chvilce jsem se jí svěřila. Tak se to dozvěděl i otec. Oba měli o mojí budoucnosti úplně jiné představy.

Daniel byl z chudé rodiny s několika sourozenci. Naši mi zdůrazňovali, že s ním bych celý život třela bídu s nouzí. Rozhodli se proto, že mi najdou ženicha sami. Byla jsem až příliš hodná a poslušná dcera, takže jsem moc nevzdorovala.

Rodiče mi „dohodili“ budoucího ženicha podle svých představ. Martin pocházel z vysoce postavené rodiny. Nebyl to špatný kluk. S těžkým srdcem jsem Danielovi napsala, že musíme náš vztah ukončit.

Vzal to sportovně a popřál mi hodně štěstí, nad jeho dopisem jsem si ale dlouho poplakala.

Vím, že to byla chyba

Život s Martinem byl všední, obyčejný. Nebyla jsem nešťastná, ale moc jsme si nerozuměli. Celých těch pětadvacet let, co trvalo naše manželství, jsem věděla, že odmítnutí Daniela bylo mojí největší chybou. Rozvedla jsem se, když jsme se úplně odcizili.

Pokusila jsem se Daniela, o kterém jsem ty dlouhé roky nevěděla, znovu vyhledat. Zjistila jsem, že je spokojený, daří se mu dobře a má šťastnou rodinu. Setkat se osobně ale odmítl.

Dnes je mi padesát, jsem sama a každý den se trápím otázkou, co by se bývalo stalo, kdybych se rodičům vzepřela. A jsem si bohužel jistá, že bych prožila mnohem lepší život i vztah!

Zdena O. (50), Znojmo