Některé pravdy dokážou srazit člověka na zem. Je to hrozné, ale důležité je zase vstát a jít dál. Když jsem to pochopila, dostavila se neuvěřitelná úleva.

Malá Barunka ke mně natahuje ručičky a krásně se usmívá svou bezzubou pusinkou. Je to moje prvorozená vnučka a já si jí chci užívat na maximum. A nejen jí, ale každého z rodiny, přátele i kamarády kolem sebe. Každý den, každou minutu.

Dříve jsem to nedělala, pořád jsem někam spěchala. A žila s pocitem, už aby. Už aby bylo po Vánocích, už aby bylo jaro, už aby byla dovolená. Nežila jsem přítomností, ale pořád se nějak upínala k budoucnosti. Proč?

Hlavně, aby nic neuteklo

Vlastně už jako malá holka jsem se stále hnala dopředu s vidinou cíle kdesi v budoucnosti. Trpěla jsem strachem, že když se zastavím, tak mi někde něco uteče.

A vlastně jsem tak proběhla celým svým životem až do momentu, kdy jsem poprvé pochopila, že něco není v pořádku.

Bylo to nenápadné

Vše začala asi před třemi roky. Začala jsem podezřele často zapomínat. Nejdřív jsem se své roztržitosti smála. To jsem prostě celá já. Myslím navíc věcí najednou a pak to všechno popletu. Ale ono to ve skutečnosti vůbec k smíchu nebylo. Ještě chvíli jsem své „průšvihy“ omlouvala, než jsem se odhodlala jít k lékaři.

Po chvíli bylo jasno

Doktorovi stačilo několik vyšetření a testů, aby objevil počínající Alzheimerovu chorobu. Zatmělo se mi před očima. To snad ne! Nejsem ještě tak stará, abych byla senilní. Paní doktorka mi ale vysvětlila, o co vlastně jde a co mě čeká.

Nechtěla jsem žít ani myslet na cokoli. Doma jsem nikomu nic říct nemohla. Dcera byla v sedmém měsíci těhotenství, manžel se právě stěhoval k milence. Čekal mě zřejmě nepříjemný rozvod. Chvíli jsem nevěděla, co mám dělat.

Neměla jsem ani sílu svěřit se své nejlepší kamarádce. Nechtěla jsem nikoho kolem sebe děsit. Připadala jsem si zahnaná do kouta.

Moře mi pomůže

Nakonec jsem si vzala dovolenou a odjela na týden k moři. Kdy naposled jsem byla takhle sama se sebou. Bez spěchu, bez úprku někam, čert ví kam. K moři jezdím moc ráda. Pohled do jeho nekonečné dálky mi pomáhá uspořádat myšlenky.

Uklidňuje mě sledovat východ slunce, které se koupe, ještě celé rudé, v moři. Tady za pravidelného příboje vln jsem se zase našla.

Všechno jsem si vyřešila

Byl to skvělý nápad zajet sem. Měla jsem dost času vše si promyslet, pochopit celou situaci, vyrovnat se se svým osudem. Vím, že nemoc nezastavím ani nevyléčím. Ale rozhodla jsem se přesto bojovat do posledního dechu. Čím? Tím, že budu žít na plné pecky.

Každý den, každou minutu, každou vteřinu. A na myšlenky na budoucnost se vykašlu. Až přijde, tak tu bude.

Stela K. (58), střední Čechy