Zlodějů jsem se bála natolik, že jsem koupila několik důmyslných pastí a nastražila je na zahradě i v domě. Chytil se do nich jen jediný člověk – já sama!

Stále jsem slyšela jen to jediné. Že jsou všude zloději, kteří číhají na příležitost někoho okrást. Bála jsem se o nové vybavení do bytu a také auto v garáži. I manželova sbírka známek měla velkou hodnotu.

„Prosím tě, kdo by u nás kradl, vždyť máme bezpečnostní zámek!“ uklidňoval mě, ale já strachy skoro nespala.

Na zloděje jsem se připravila

Z venku jsem slyšela samé podezřelé zvuky. „Takhle to dál nejde, Františku,“ vyjela jsem na manžela. „Koupím si pasti na zloděje. V obchodě mají vyvěšený leták s inzerátem. Jedna z pastí vypadá jako ta železa na medvědy.

Víš, z toho filmu o Aljašce…“ Manžel mi neodporoval, nechtěl si kazit opulentní snídani. Za pasti jsem utratila rovných deset tisíc. Mimo té medvědí, jsem koupila i takový malý samostříl, a také podivný nástroj, který při otevření branky chrlil kousky olova.

Uběhl měsíc a já začala konečně klidně spát. Na zloděje jsem si brzy ani nevzpomněla.

Past fungovala až moc dobře

Až jednou. Kolem třetí hodiny ranní mě vzbudil podezřelý zvuk. „Františku, zloděj!“ cloumala jsem marně tvrdě spícím manželem. Vyskočila jsem a hnala se s paličkou na zahradu. „Au!“ pocítila jsem ohromnou bolest. Chytila jsem se do pasti! Málem jsem omdlela.

„Františku, pomoc!“ křičela jsem jako na lesy, ale bez odezvy. Nakonec jsem s nohou v železné pasti, klesla do orosené trávy. Čekala na manželovo probuzení. Našel mě prokřehlou a také hodně naštvanou. Na něho i na sebe! Měla jsem jasno. O pastech na zloděje už nikdy nechci ani slyšet!

Markéta Z. (65), Znojmo