Jednou, je to už hodně dávno, se mi zdál sen, na který nemohu dodnes zapomenout. V tom snu se mi zdálo o velkém domě s rozlehlou zahradou.

Dívala jsem se na něj zpovzdálí okraje lesa a vůbec na mě nepůsobil dobře. Šel z něj strach a hrůza. I přesto jsem se k němu vydala. Vyšla jsem po venkovních schodech na terasu, otevřela dveře a vstoupila dovnitř.

Byl velmi chladný a cítila jsem mokro a plíseň. Jakoby tu hnila zem.

Lidé ve sklepě

Bylo tu spousta dveří, ale já zcela neomylně zamířila k jedněm z nich. Vedly do sklepa. Sestoupila jsem do něj, rozhlédla se a uviděla lidi, kteří stáli otočení ke zdi. Jednou z osob byla malá holčička, která držela svoji maminku za ruku.

Zavolala jsem na ně, oni se otočili a já uviděla, že to nejsou lidé, ale duchové.

Nemohla jsem pryč

Měli nažloutlé oči, natahovali se ke mně a já se snažila vyběhnout schody zpátky do haly, ale vůbec mi to nešlo. Jako kdybych měla nohy z olova.

Nemohla jsem je zvednout a udělat krok, a i když se mi to nakonec podařilo, stejně mě ty schody přivedly zase zpátky do toho sklepa s duchy mrtvých lidí.

Uvízla jsem v okně

Přemístili se od stěny k dolnímu schodu, chytali mě za kotníky a táhli zpátky. Nějak jsem v tom snu věděla, že když se dostanu ven, oni za mnou nebudou moci, protože musí zůstat v tom domě, který je nepustí ven.

Uviděla jsem sklepní okno, a když jsem se nemohla dostat ven schody, běžela jsem k tomu oknu, otevřela jej a snažila se jím prolézt. I když zpočátku vypadalo dost velké, jakmile jsem do něj nasoukala své tělo, nějak se zmenšilo a já v něm uvízla. Půlkou těla jsem byla venku, druhou půlkou uvnitř.

Silou mě drželi

Kopala jsem nohama a snažila se křičet, jak jsem se bála těch duchů, kteří ke mně zase připlouvali vzduchem, aby mě chytili a stáhli zpátky. Měla jsem se stát jednou z nich!

Vysáli by ze mě všechnu mou životní energii a odsoudili mě tak stát vedle nich v řadě otočena čelem ke zdi do chvíle, než se tu objeví nový člověk, který je všechny znovu nakrmí a stane se dalším z řady.

Tmavé modřiny

Z děsivého snu mě probudil až můj přítel, kterého jsem vzbudila kopáním a zvuky, které spíše než křik připomínaly prudké výdechy. Ještě si pamatuji, že mě velmi bolely nohy přesně v místech, kde mě ti duchové drželi, když se mě snažili stáhnout zpátky.

Dokonce se mi tam udělaly modřiny. Asi od toho, jak jsem v noci kopala, když jsem se jakoby snažila vyběhnout ty sklepní schody. Alespoň doufám, že byly od toho…

Jaroslava B. (62), Přerov