Sousedy si člověk většinou nevybírá a měl by se proto snažit s nimi dobře vycházet. Ne vždy je to ale dost dobře možné.

Už zase! Je sobota, šest hodin ráno. A do ložnice nám doléhá velice nepříjemný hluk sousedovy sekačky. Manžel přijel z práce včera až v jedenáct hodin. Spát jsme šli o půlnoci a těšili se, že dnes konečně nikam nemusíme a pěkně se prospíme.

Jenže, to by naším sousedem nesměl být Josef. I když kdysi jsme ho za souseda měli docela rádi.

Rád pomohl i poradil

Když jsme se před deseti lety rozhodli odstěhovat z města, považovali jsme to za skvělý nápad. Děti už odešly z domova a my s manželem jsme vždy po životě na venkově toužili. Prodali jsme proto byt a pořídili si domek. Vedle Josefa.

Tehdy ještě bydlel se svou manželkou a oba nás celkem radostně přivítali. Josef nám zpočátku dokonce rád se vším pomohl a poradil. Přece jen jsme nebyli zvyklý n venkovský život a za rady i pomoc jsme byli vděční.

Strašně se změnil

Před třemi lety Josefovi zemřela žena a z něj se ze dne na den stal úplně jiný člověk. Neochotný, věčně nazlobený morous. Začalo mu vadit všechno to, co dříve ne. Samozřejmě i my. Náhle jsme všechno dělali špatně.

Hrálo nám rádie, spadla nám nějaká jablka a švestky na Josefův pozemek. Prostě všechno špatně, ať jsme se snažili, jak jsme chtěli.

Začal nám to vracet

A tak si Josef vzal do hlavy, že nám bude také „škodit“, jak to nazval. Oko za oko, zub za zub. Jenže, my jsme rádio přestali pouštět, větve jabloně i švestky jsme seřízli tak, aby nic nepadalo k sousedovi. Josef ale ve své žabomyší válce pokračuje dál.

Je v důchodu, takže je mu jedno, že se potřebujeme někdy vyspat a klidně seká v šest hodin ráno o víkendu. Vyklopil nám na zahradu hnůj, zalil keře něčím, po čem všechny uhynuly.

Rádio, zapnuté na plné pecky, si staví přímo k našemu plotu, abychom dobře slyšeli. A řeč sním prostě není. Už to nejde vydržet.

Alice H. (56), severní Morava