Rodiče mě nechali prvně samotnou ve starém domě. Nemohla jsem spát, někdo mě neustále pronásledoval, a pak mě chytil za ruku.

Když jsme v mém dětství bydleli v domě prarodičů a moje matka se prvně odvážila mě a sestru nechat samotné doma a odejít i s babičkou a dědou na nějakou oslavu, tak nás obě, abychom náhodou nespadly z krkolomných schodů, které ve starém domě byly, uložila výjimečně v kuchyni.

Ta se nacházela v přízemí a byla zařízená starobylým nábytkem a vévodila jí obrovská pec.

Nemohla jsem usnout

Když odešli všichni z domu, tak jsme si s Petrou chvilku povídaly a hrály pexeso a další hry, a kolem deváté jsme si šly lehnout. Mladší sestra usnula takřka okamžitě a spala bez problémů, ale já celou tu nekonečnou dobu nemohla usnout. Neměla jsem stání.

Převalovala jsem se z boku na bok, nakonec jsem vstala a chodila po kuchyni. Neměla jsem obavy, že bych Petru vzbudila – spala jako když ji do vody hodí.

Nepříjemný chlad

Jakmile jsem se někde usadila, za chvíli jsem nemohla na tom místě vydržet. Přesunula jsem se jinam. Ale za chvíli zase ten stejný nepříjemný pocit. Chlad a mrazení.

Takhle to pokračovalo několik hodin, až jsem nakonec uslyšela známý zvuk – vrátka cvakla a maminka nás přicházela zkontrolovat, zda je vše v pořádku.

Chytila mě za ruku

Rozběhla jsem se rychle zhasnout, abych nedostala vyhubováno, že nespím. Jak jsem to ale udělala a světlo se náhle změnilo ve tmu, spatřila jsem naprosto zřetelně a dokonale vedle sebe holčičku.

S dlouhým světlým copem a v zelených šatičkách, podobných nějakému kroji. Natáhla ke mně ruku a stiskla mě za tu moji. Upřeně se na mě dívala. Neměla jsem tušení, kdo to je a kde se tam vzala. Nejspíš byla ráda, že si našla kamarádku.

Třásla jsem se hrůzou

Hrozně jsem se lekla a zase jsem rozsvítila. Dívenka v tu chvíli náhle zmizela. Já se ale třásla hrůzou po celém těle, a tak mě také matka našla. „Co se ti stalo?“ vyděsila se při pohledu na mě. Začala jsem mamince vyprávět, co jsem zažila.

Ona mě ale hned vzápětí přerušila. „Tady už spát nebudete,“ řekla. „Jdeme do pokoje nahoru.“ Odvedla mě i sestru z kuchyně a ten večer už nikam neodešla.

Zůstal neobydlený

O několik let později, když jsme už v tom starém domě nebydleli, mi matka prozradila, že tu holčičku také viděla. Bylo to v kuchyni a naprosto přesně mi popsala vzhled i oblečení, které měla dívenka na sobě. Dům prarodičů nám už dávno nepatří.

Strýc ho po jejich smrti prodal, koupila jej nějaká firma a nad údolím byl postaven most, ze kterého už skočilo několik sebevrahů. Jestli se do toho domu jednou někdo nastěhuje, tak mu noci tam nezávidím.

Už v mém dětství to bylo jen pro otrlé, natož teď, když tam navíc bloudí nešťastné duše sebevrahů.

Eliška S. (56), Karlovy Vary