Brala jsem na lehkou váhu, když se sestra začala chovat divně. Stále žebrala o peníze a přestěhovala se z pěkného bytu na ubytovnu. Tajila, že je závislá na automatech!

Moje o necelý rok starší sestra byla vždycky mým vzorem. Ve škole se dobře učila a později zastávala v práci docela vysokou pozici. Také mi dávala najevo, že já jsem jen ta druhá. Vlastně jsem se ani moc nenavštěvovaly. Jen tak z povinnosti, aby se neřeklo.

Později, když zestárla a ovdověla, se to změnilo. Byla u nás pečená vařená. Až mi ta její neustálá přítomnost šla občas na nervy!

Změnila se k nepoznání

„Prosím tě, Marto, nebuď taková, domlouval mi manžel: „Je to tvoje sestra, buď ráda, že někoho máš…“ On byl totiž jedináček a vyrůstal jen s matkou, která ho měla za svobodna. Vytrpěl si kvůli tomu svoje a tak pro něho byla rodina vším.

Poslední rok se ale sestra Marie začala měnit. Zhubla a zestárla. Nechala si narůst vlasy a také její oblečení už nebylo co dřív. Ona totiž odjakživa na sebe úzkostlivě dbala, ale teď jí bylo jedno, co na sobě má. „Marie, co je s tebou. Nejsi nějaká nemocná?

Nastuzená? Nebolí tě něco?“ vyzvídala jsem, ale on se jen tak divně ušklíbla. Jako by mi chtěla říct: „Tobě budu něco vyprávět!“ Umínila jsme si, že svoje obavy budu ignorovat. Že mi do nich nic není!

Ale když jednou Marie přišla na návštěvu hladová a snědla dva talíře polévky na posezení, červíček pochybností ve mně opět zahlodal.

Nic jsem nechápala

„Co té ženské může být?“ Nedalo mi, abych se nevypravila za ní domů. Už dlouho jsem ji nenavštívila, protože u nás byla tak často, že mě ani nenapadlo, abych šla já za ní. Tak často jsem ji vidět nepotřebovala! „Prosím vás, ta už tady nebydlí.

Šla někam na ubytovnu,“ mávla rukou její, nyní už bývalá, sousedka a dodala skepticky. „Kdo ví, zda i tam ji nevyhodili…“ „Nevyhodili?“ divila jsem se. „Proč by ji měli vyhazovat?“ Důvod, který zmínila, mi doslova vyrazil dech.

Moje sestra Marie má prý dluhy, kam se podívá! „I mně dlužila, ale já to z ní vytřásla,“ byla poslední věta, kterou jsem slyšela, než mi ta dryáčnice zabouchla dveře před nosem. Cestou domů jsme přemýšlela nad Marií. Proč má dluhy?

Špatně investovala, nebo ji někdo okradl? Co se mohlo stát, že se mi nesvěřila? Nebo mému muži, který se jí stále zastává?

Štamprlička jí rozvázala jazyk

Doma jsem to s manželem probrala ze všech stran. Ale ani on nic nevymyslel. Když se ozvalo bouchání na dveře, pohlédli jsme na sebe jako nějací dva spiklenci. „Marie!“ vydechl potichu a já dodala: „Tentokrát to z ní dostaneme.

Musí nám všechno říct!“ Posadili jsme sestru ke stolu, dali jí najíst a potom dostala štamprličku. Později druhou a třetí. Manžel za jejími zády na mě zamrkal: „To jí rozváže jazyk!“ Měl pravdu. Marie se uvolnila a dokonce, po dlouhé době usmála.

„Maruško, svěř se mi, proč bydlíš na ubytovně?“ lísala jsem se mazlivě a ona se k mému údivu rozplakala. „Už nebydlím, vyhodili mě! Jsem bezdomovec! Ode dneška…“ Bylo na nás, abychom si jednu sklenku alkoholu také dali. Těch novinek bylo v poslední době nějak moc!

Manžela její doznání naštvalo

Nechápala jsem, jak mohla tak vzorná a úspěšná osoba klesnout až na úplné dno. „Marie a proč? Já to nechápu,“ přiznala jsem a ona si jen vzdychla. Po chvilce mlčení se konečně přiznala: „Nedokázala jsem odolat automatům.

Zprvu jsem občas nějakou tu stovku vyhrála. Bylo to tak vzrušující! Ale potom…Potom už byla jen samá prohra. Nejdřív jsem vybrala peníze z knížky. Potom prodala nějaké šperky. A později si začala půjčovat. Pořád jsem věřila, že vyhraju!

Chtěla jsem všechno poctivě vrátit!“ Měla jsem chuť jí dát pohlavek. Jak jen mohla být tak hloupá! Manžela její přiznání naštvalo natolik, že se zvedl a odešel. Práskl dveřmi, div se z nich nevysypalo sklo! Zůstaly jsme se sestrou u stolu samy. Mlčely jsme.

Ona pobrekávala a já nevěděla, co říct. Vůbec se mi nechtělo jí nabízet nocleh. Ale byla to sestra. Na ulici jsme ji spát nechat nemohla!

Sestra zatím seká dobrotu

V tom se otevřely dveře a v nich stál, jako nějaký bůh pomsty, můj muž. V ruce držel jakýsi papír „Tady jsem stáhnul z internetu rady pro chorobné hráče. Když splníš prvních pár bodů, dluhy za tebe zaplatíme, abys neskončila v kriminále! Ale jinak ne.

Máš nulovou toleranci!“ vyštěkl a na desku kuchyňského stolu hodil ten svůj papír. První podmínkou byla návštěva psychiatra kvůli závislosti. Další byla návštěva v dluhové poradně. A ta třetí?

Začít splácet, třeba po stovkách…Sestra všechno splnila, dokonce víc. Skončila na pár týdnů v léčebně pro závislé. Dala se do kupy a já si oddechla. Doma byl na chvíli konečně klid! Manžel zaplatil její dluhy a ještě zařídil slušný podnájem.

V pětašedesáti je sestra opět na začátku. Sehnala si brigádu, seká dobrotu. Pomáháme jí, jak to jen jde. Jsme přece rodina!

Marta N. (66), Přerov