Dlouhá léta jsem žila jen pro rodinu. Pak mě postihla menší mrtvice. Rázem jsem se stala pro moje nejbližší nepotřebná.

Na štěstí tady máme tak krásnou zahrádku. Koukám se na rozkvetlé keře růží. Jsou nádherné a tak neuvěřitelně voní. A krásný je i bylinkový záhon. Někteří zdejší obyvatelé se o něj starají a já jim jen tiše závidím.

Tak ráda bych zaklekla k záhonu, plela a přehrabovala se v hlíně. Dokáže tak krásně vonět. A já byla vždy vášnivá zahradnice. O záhony jsem se u nás na chalupě vždy pečlivě starala. Stejně jako o rybízové keř, jabloně, ale i o nádhernou skalku.

Dnes mě tam mladí vyvezou jednou za rok. To když jedeme na Dušičky na hroby. Moje rodina má totiž hrob na místním hřbitově. A já se tady narodila.

Stoletá chalupa

Narodila jsem se v té naší chalupě a vyrůstala tu až do chvíle, než jsem odešla na střední školu do města. Na chalupu ale stále jezdila naše rodina. Bývaly tam úžasné rodinné sešlosti.

Později jsme atm trávili hodně času s manželem a našimi dětmi a později i vnoučaty. Když ale manžel zemřel, už jsem tam tak často nejezdila. Ale vnoučata jsem hlídala dál poctivě.

Sen o velké rodině

Splnil se mi totiž můj sen o velké rodině. Žila jsem jen pro ni. Pro mé tři děti, jejich rodiny, pro manžela. Neměla jsem kvůli tomu ani čas na nic jiného. Na sebe, na své koníčky, na své kamarády Vůbec mi to ale nevadilo.

Rodina pro mě prostě byla dodnes je všechno. Nic se ale nemá přehánět. A to jsem ještě donedávna nevěděla. Do té doby, než se to stalo.

Přišlo to náhle

Byla jsem s mojí nejstarší vnučkou v zoologické zahradě. Moc jsme si to užívaly a krásně si povídaly. Pak se najednou zamotala hlava, zatmělo se mi před očima a pak jsem se svezla k zemi. Nemohla jsem mluvit, byla jsem celá ochromená.

Vnučka ztropila povyk a přivolala díky tomu rychle pomoc. Do pár minut jsem byla v nemocnici.

Přežila jsem

Také díky tomu jsem tu mrtvičku přežila celkem dobře. Přesto mě čekalo několik týdnů rehabilitace. Levá polovina těla mi už zůstala poněkud nešikovná. S hůlkou ale mohu chodit a také celkem srozumitelně mluvím.

Přesto byli lékaři toho názoru, že bydlet úplně sama a bez cizí pomoci by pro mne mohlo být nebezpečné. Vyvstala otázka, kam tedy půjdu. Lékařka logicky vycházela z toho, že mám tři děti a že se o mě v péči vystřídají.

Nikdo mě nechtěl

Jenže realita byla jiná a dost tvrdá. Ukázalo se, že na mě ani jedno z dětí nemá čas a ani místo v bytě. Navíc jsem odpadla jako hlídací babička, a tak se jim prý hrozně zkomplikoval život. Budou muset zaplatit nějaké hlídání.

Rychlost, s jakou mi našli místo v domě pro seniory, byla vážně obdivuhodná. V jedné chvíli jsem tak přišla nejen o zdraví, ale i o svou milovanou rodinu. Ano, občas mě navštíví. Ale znáte to, stále nestíhají a nemají vůbec na nic čas.

Hledám kamarády

Pochopila jsem celkem brzy, že jsem zůstala sama. A tak jsem si začala v domově hledat kamarády. Kupodivu se jich pár našlo. Takže už tu nemusím sedět jen v pokoji a smutně hledět do zdi. Žiju, mám si s kým popovídat, je o mě postaráno.

Snažím si užít každý den, radovat se z maličkostí a docela obyčejně žít, jak to jde. Ale ta bolest u srdce, ta tam zůstává pořád.

Stanislava K. (67), Praha