Po čtyřech měsících chození s Alešem jsem věděla, že na našem vztahu jsem více závislá než on. Přesněji řečeno, byla jsem do něho opravdu blázen. A to mám jinak celkem neústupnou povahu a dokážu si prosadit svou!

Nyní jsem byla zamilovaná natolik, že bych pro Aleše udělala snad cokoliv.

Alespoň do té doby, dokud jsem si myslela, že naše láska je oboustranná… Strávili jsme spolu několik víkendů a Aleš občas přespával u mě, v pronajaté garsonce, kde jsem bydlela – já ale snila o tom, že si brzy najdeme společný byt a že se třeba do roka vezmeme a budeme mít děti. Na manželství i mateřství jsem se ve svých pětadvaceti letech už docela cítila.

Seděla jsem zrovna v parku na lavičce a četla si. S Alešem jsem měla mít sraz za půl hodiny v nedaleké kavárně. Měli jsme tam probrat podrobnosti naší dovolené v Turecku. Její termín se blížil, za tři týdny jsme měli odletět.

O společném koupání v moři a opalování pod středomořským sluncem se mi už dokonce i zdálo. Náhle mi zazvonil mobil. Podle zvonění, které jsem měla speciálně nastavené na Alešovo číslo, jsem poznala, že je to on.

Kdybych bývala věděla, co mě čeká, asi bych ten hovor nepřijímala, i když bych tím trpkou skutečnost jen oddálila. „Víš, Lenko, já do toho Turecka nepojedu,“ řekl mi Aleš bez okolků.

„Nějak jsem si to nechal všechno rozležet v hlavě a myslím, že my dva se k sobě nehodíme. Je lépe ukončit to dříve než později.

Samozřejmě ta dovolená pro tebe platí, vezmi místo mě nějakou kamarádku, všechno zaplatím a zařídím…“ Marně jsem se domáhala nějakého vysvětlení. Aleš jen dokolečka opakoval, že chce s naším vztahem skončit – a já to pak konečně vzdala a hovor ukončila.

V první chvíli se mi do očí nahrnuly slzy lítosti a smutku, ale pak jsem dostala pořádný vztek. Vzala jsem mobil a odhodila ho daleko od sebe. Dopadl do trávy, zrovna před nějakého mladého muže, který přicházel.

Ten se na mě udiveně podíval, mobil – kterému se kupodivu nic nestalo – zvedl a zamířil ke mně. Nejspíš mě má za blázna, blesklo mi hlavou, ale bylo mi v tu chvíli jedno, i kdyby mě měl za šílenou celý svět.

Kdo ví, jak bolí zrada od člověka, kterého jsme milovali, ten chápe, co mám na mysli. Ten, který zvedl můj odhozený mobil, zatím přišel ke mně a rozpačitě mi ho podával.

„Vím, že jste ho asi před chvílí nechtěla, ale ať už vám volal kdokoliv, věřte tomu, že nemá smysl kvůli tomu utrácet peníze za nový,“ usmál se. Ta slova mě trochu vzpamatovala.

Dokonce jsem cítila, že se červenám studem za to, že byl svědkem mé hysterické reakce. „Co se vám stalo? Nic mi do toho není, to máte pravdu, ale přece jen, zvědavost mi nedá. Třeba bych mohl nějak pomoci…“

Nevím, co mě to v tu chvíli popadlo, ale s vážnou tváří jsem se zeptala: „Vážně? A jak? Letěl byste se mnou do Turecka?“ Mladý muž trochu vytřeštil oči, ale hned se zase vrátil do svého usměvavého, vyrovnaného postoje. „Tak dobře.

Kolik mám času na přípravu?“ zeptal se. Ta absurdnost celé situace mě donutila k smíchu. Nebyl to radostný smích, protože po chvilce se ve mně cosi uvolnilo a já začala místo toho brečet. Přisedl ke mně, vzal mě za ruku a řekl:

„Ať už se vám stalo cokoliv, tak já neodejdu dřív, dokud se nevrátíte k tomu smíchu…“ „Hm, to se načekáte,“ vzlykla jsem. Budil ve mně rozumem nevysvětlitelnou důvěru a tak jsem se mu svěřila s tím, co mě právě potkalo.

Nesnažil se mě utěšovat tím, že si to Aleš třeba rozmyslí a že všechno bude zase v pořádku. Nekreslil přede mnou žádnou růžovou falešnou budoucnost. Řekl jen:

„Asi to bude znít krutě, ale prostě za to nestál a je dobře, že už to víte a můžete hledat někoho, s kým to bude mít smysl.“

„Jenže já ho mám ráda,“ ohradila jsem se a pak se zamračila: „Chcete zneužít situace a sbalit mě, že?“ Neurazil se. Dal se do lehkého smíchu. „No já nevím, kdo koho před chviličkou zval do Turecka…“ Uvědomila jsem si, že má pravdu a skoro se mu omlouvala.

Zůstali jsme toho dne spolu až do večera. Z parku jsme zamířili na večeři, na kterou mě Pavel – jak se můj nový známý jmenoval – pozval. Další schůzku jsme si domluvili na druhý den.

Toho večera jsem správně měla usínat s nekonečným smutkem na duši… ale sama jsem byla překvapená, jak nový muž v mém životě rychle zastínil toho stávajícího. Když jsem ty dva srovnala, vycházel z toho Pavel vítězně.

Najednou jsem nechápala, co jsem na povrchním Alešovi kromě jeho vzhledu viděla. Proboha, vždyť jsem si ho chtěla vzít. Byla jsem tak krátkozraká.

Jak by naše manželství vypadalo po pěti, po deseti letech – pokud by tak dlouho vůbec vydrželo… Dělala jsem si spoustu iluzí. Aleš mě shodil zpátky na pevnou zem a existence Pavla mi otevřela oči.

V dalších dnech se náš vztah velice urychlil. Začali jsme spolu chodit a já se přesvědčila o pravdivosti tvrzení, že nejlepším lékem na nešťastnou lásku je jiná láska. Během týdne se všechen ten cit, který jsem měla vůči Alešovi, přenesl na Pavla.

Chvíli jsem si cynicky pohrávala s myšlenkou, že bych s ním opravdu do toho Turecka jela – a Aleš by to platil, za trest. Pak ale přišel Pavel s jiným návrhem. „Můžu mít dovolenou ve stejném termínu, v jakém ji máš naplánovanou ty.

Válet se někde na pláži u moře se mi ale nechce, mám radši dobrodružství,“ řekl. „Jela bys se mnou pod stan?“ Vytřeštila jsem oči. To by mě v životě nenapadlo. Jako rozmazlené městské dítě jsem vlastně nikdy pod stanem nespala.

Nedokázala jsem si představit, že bych dobrovolně čelila takovému nepohodlí… i když po boku Pavla by to mohlo být lákavé. „Věř tomu, že nám ve dvou u rybníka bude lépe, než kdybys jela sama do toho Turecka,“ usmál se Pavel.

Musela jsem se rovněž usmát nad tím, jak se můj život za pouhých pár dnů otočil. Místo do Turecka s člověkem, kterého jsem si chtěla vzít, pojedu nakonec někam k rybníku s mužem, kterého neznám ani měsíc. Bylo mi totiž jasné, že Pavlův návrh neodmítnu.

Vyrazili jsme skutečně v den, kdy jsem měla s Alešem odlétat do Turecka.

Situace se na pár okamžiků poněkud zdramatizovala – alespoň v mém srdci a v mé hlavě – když se mi Aleš poprvé po tom telefonickém rozchodu ozval a ptal se, jak jsem tu dovolenou nakonec vyřešila.

Jakmile jsem uslyšela jeho hlas, tak se mi v první chvíli vrátila ona několikaměsíční zamilovanost a já upadla do zmatku. Jako v transu jsem Alešovi sdělila, že do toho Turecka nakonec neletím… i to, že jedu s někým jiným na jedno místo v České republice.

Aleš zuřil a byl naštvaný, což mě nejprve překvapilo. Až pak jsem se vzpamatovala a cítila něco jako zadostiučinění. „Já jsem vlastně ráda, že jsi mi svým chováním ukázal, co mám v životě chtít.

Oželet jednu dovolenou někde ve Středomoří je nic proti tomu, co jsem našla jako protihodnotu.“ Udivilo mě, že Aleš zareagoval žárlivě, jako by si na mě činil ještě nějaký nárok. Udělala jsem to, co nedávno – ukončila jsem rázně hovor. Tentokrát jsem ale mobil nikam neodhazovala.

Moje první dobrodružství pod stanem se mi nakonec líbilo víc, než jsem čekala. Tím spíš, že počasí nám alespoň v prvních dnech přálo.

Měla jsem sice trochu stydlivé výhrady proti milování v tak malém prostoru, odkud je vlastně všechno do okolí slyšet – ale vášeň a cit k Pavlovi nakonec převládly.

Šestý den našeho pobytu v jednom kempu u rybníka se nebe pojednou zatáhlo a já si připadala poněkud bezbranná. Dívala jsem se na oblohu, která se mračila čím dál tím víc a také na mé tváři se objevovaly větší a větší chmury.

„Myslím si, že nás to z té louky spláchne,“ prorokovala jsem, ale Pavel mě s úsměvem uklidňoval: „Víš, jak krásná je bouřka pod stanem?“

Měl pravdu. Ano, bála jsem se a o to víc jsem se k Pavlovi ve stanu tiskla, zatímco na plátěné stěny zuřivě bubnoval prudký déšť. Můj strach ale ustoupil do pozadí před pocitem štěstí.

Uvědomila jsem si, že mi opravdu nikdy v životě nebylo lépe a také jsem to Pavlovi řekla. „Vidíš, a to je teprve začátek. Představ si, co krásného nás oba ještě čeká, když budeme chtít,“ odvětil. „Já chtít budu,“ přitiskla jsem se k němu. Jeho pohlazení po vlasech bylo jasnou odpovědí, jak se k tomu staví on.

Vrátili jsme se zpátky po deseti dnech. Snažila jsem se po zkušenosti s Alešem být opatrná ve svém úsudku, ale stále více jsem si říkala, že právě Pavel je ten pravý. Přesvědčilo mě až srovnání na vlastní oči.

Jednoho večera jsem se procházela se Pavlem, když nám někdo nečekaně zastoupil cestu. Byl to Aleš. „Vidím, že sis rychle našla náhradu,“ tvářil se rozzlobeně, jako by si na mě chtěl dělat ještě nějaké nároky.

„Promiň, ale my dva už spolu nemáme nic společného, sám ses mě zřekl,“ odvětila jsem. „Zaplatil jsem za tebe ten zájezd a ty jsi nejela, měla bys mi vrátit peníze,“ zasyčel a Pavla ignoroval, jako by tam vůbec nebyl. Ten si to ale nenechal líbit.

Beze slova uchopil Aleše pod krkem a já trnula, že se ti dva začnou na ulici prát. „Něco ti povím, kamaráde,“ řekl Pavel. „Jestli ještě jednou budeš moji milou nějak otravovat, pak ti ukážu, co jsem se naučil ve škole karate.

A věř tomu, že tě šetřit nebudu.“ Aleš jen zalapal po dechu, nečekal, že by mě Pavel až takhle bránil. Odplížil se jako zpráskaný pes – a to byla definitivní tečka za onou plánovanou dovolenou v Turecku.

Já jsem prožila opravdu mnohem lepší… i když nevím, ta nejlepší mě nejspíš brzy čeká. Mateřská… Myslím, že jsem těhotná a chystám to pro Pavla jako překvapení k jeho narozeninám!

Lenka (26), střední Čechy