Nejsme chudí ani blázni. Jen se nám zalíbil moderní trend, pořizovat si jídlo zadarmo. Jen rodině se náš nový koníček nelíbí. Dokonce se za nás stydí!

S manželem jsme se brali mladí, těsně po dokončení střední školy. Naši rodiče byli proti, ale nám to bylo jedno. Nic jsme od nich nechtěli! Peněz jsem samozřejmě, jako většina našich vrstevníků, nazbyt neměli. Ale byli jsme zdraví a pracovití. A také toho moc nepotřebovali.

Byli jsme dva blázni

S kamarády jsme se odstěhovali za město, do takové polorozpadlé barabizny. Byla na prodej skoro zadarmo. Původní majitelé se jí chtěli zbourat. My naopak byli pro zachování a opravu.

Kamarádi nám pomohli a tak během dvou let jsme měli moc hezké, i když skromné, bydlení! Později jsme si pořídili pět dětí. Ani s tím samozřejmě rodiče nesouhlasili. Prý jsme blázni! Tahle nálepka nám už zůstala.

Sousedé ze vsi nám tak říkali a dokonce i vlastní děti. Jen tak, z legrace. Nám to nevadilo a s manželem jsme se začali oslovovat také tak. Ale jen občas a z lásky!

„Blázne stará, co budeš dneska dělat?“ ptala jsem se ho pravidelně u snídaně, i když jsem odpověď většinou uhádla. Jednou to byla jízda na trh, jindy zase dlouhá vycházka.

Šel nakupovat do kontejneru

Tentokrát byla ale manželova odpověď úplně jiná. Šokující! „Jdu vybírat kontejnery!“ řekl jakoby nic a ukázal mi dvě velké tašky. Zatím prázdné. „Brzy budou plné. To budeš koukat, čím je naplním!“ dodal tajemně a mně nezbylo, než hádat.

Manžel jen krčil rameny, Prý, ať se nechám překvapit! Myslela jsem, že přinese nějaké haraburdí, které se bude snažit renovovat nebo opravovat. A potom prodávat. Míval zvláštní nápady, ale já je vítala. Alespoň se nenudil. A já také ne!

Neuplynuly snad ani dvě hodiny a manžel přinesl dvě plné tašky. Vše vysypal do vany a já se zvědavě běžela podívat. „Tak cos mi přinesl, blázne?“ zeptala jsem se ho se smíchem, ale potom mě přemohl údiv. Ovoce, zelenina, brambory a asi tři kytky v květináči. Podle nalepeného štítku celkem drahé!

Inspiraci našel v časopisu

„Cos to koupil? Vždyť to nesníme ani za týden!“ divila jsem se, ale sliny se mi už sbíhaly na meloun. Byl z jedné strany omačkaný, ale mně to nevadilo. „Ale já to nekoupil…“ tvrdil. Nevěřila jsem mu. Přece to všechno jídlo někde neukradnul!

On, jakoby tušil, co mě napadlo, zavrtěl hlavou nad mojí nechápavostí. „Já tohle všechno vyhrabal z kontejneru!“ sděloval mi nadšeně a zároveň co nejsilnějším proudem vody všechny ty lahůdky omýval. Zůstala jsem stát vedle vany jako opařená.

Můj manžel a vybírá kontejnery? Co ho to napadlo? On ale nedbal. Vrazil mi do ruky tekoucí sprchu a utíkal do ložnice. Odtud mi přinesl z nějakého časopisu vystřižený článek. Psalo se v něm o novém koníčku.

Vybírání kontejnerů u samoobsluh, obchodních řetězců, nebo přímo prodejen se zeleninou!

S partou mladých si vyměňoval lup

Nadšeně mi článkem mával před očima: „Oni prošlé zboží vyhazují. Ani do potravinové banky prý všechno nedávají. Stačí jen zjistit, který den…Zítra bude pečivo…!“ Zmohla jsem se jen na nevěřícné zavrtění hlavou! Večer mi manžel všechno dopodrobna vylíčil.

S partou mladých nadšenců se rozdělil o lup. Dokonce si domluvili i výměnný obchod. Jeden přinese vyřazená trička a za to dostane ovoce. Další zase boty a jeden dokonce i nějakou elektroniku. Z popelnic na tříděný odpad!

Vyprávěl o tom tak nadšeně, že se mě zmocnila taková ta zlatokopecká horečka. Také jsem chtěla něco najít! A tak jsem se hned druhý den vypravila na výlet do kontejneru s manželem. Moc se mi to líbilo! Po vzoru jedné slečny jsem se odvážila i dovnitř.

Do velkého kontejneru plného jablek. Některá už byla vážně hodně nahnilá, ale další šla zachránit. „Budu mít na štrúdl! A na kompot,“ těšila jsem se.

Rodina se za nás stydí

Domů jsme se všichni vraceli dost umazaní, ale o to víc spokojení. Kdo by to čekal, místo odpočinku a nudy v důchodu, takový adrenalin! A navíc, za jídlo utratíme minimum, vlastně skoro nic, protože maso už dlouho nejíme. Jen naše rodina je proti.

Děti nám dokonce nabízejí peníze, v domnění, že nemáme na jídlo. Nevěří, že je to náš koníček. Vášeň! Životní styl. Švagrová se za nás stydí a sousedé si ukazují prstem. Nechápou nás. Chováme se přece ekologicky a úsporně. Tak o co jde?

Marta S. (65), Brno