S mou životní láskou jsme se míjeli. Už to vypadalo, že se nikdy neuvidíme, a pak se stala ta osudná nehoda.

Den, kdy jsme se s mým druhým mužem seznámili, mám v živé paměti. Říkám si, že ten nahoře nebo moji andělé nebo prostě někdo mě musí mít rád, když pracně zinscenoval tu nehodu. Když způsobil, abychom se my dva setkali.

On z Ostravy, já z Brna, naše auta se srazila na parkovišti v Pardubicích. Byla jsem na školení, on se vracel z cesty za rodiči. Jeden o druhém jsme už dávno neměli žádné zprávy, zmizeli jsme si navzájem z očí.

Moje dávná školní láska

Kdysi, ještě na vysoké škole, byl mou tajnou láskou. Intenzivně jsem na něho myslela možná déle než rok.

Usmívali jsme se na sebe, občas prohodili několik slov, jednou už to téměř vypadalo, že z něho vypadne něco opravdu podstatného, třeba pozvání na večeři, ale nestalo se tak. Byl nesmělý, stejně jako já. Osud nám nedal šanci.

Až o zhruba dvacet let později jsem couvala, až jsem zaslechla nepříjemný zvuk. Narazila jsem do jiného vozu. Vyběhla jsem, ten druhý též. Byl to on. Moje dávná tajná školní láska.

Poprvé jsme se objali

Vypadal rozzlobeně, ale během vteřiny mě poznal a jeho výraz se rázem změnil. Vytřeštila jsem oči, myslela jsem, že mě klamou. Padli jsme si do náruče. Bylo to naše první objetí. Kdyby nás býval pozoroval náhodný kolemjdoucí, spatřil by neuvěřitelný výjev.

„Jsi to opravdu ty?“ zvolal nevěřícně. Ano, byla jsem to já, se vším, co ke mně patřilo, tedy i se zpackaným manželstvím, syndromem vyhoření, chronickou únavou a příšernou tchyní, která dělala dojem, že mě dřív nebo později fyzicky napadne.

„Jo, jsem,“ pípla jsem. A už jsme spolu seděli v motorestu. Auta utrpěla pouhá škrábnutí, ale i kdyby byla na odpis, asi bychom to ani nezaregistrovali.

Dlouhé povídání

Měli jsme o čem mluvit. On zůstal na naší domovské vysoké škole, kde vyučuje. Neoženil se, prý ho natolik žádná nezaujala. Na oplátku jsem mu svěřila, že učím na základní škole v Brně, jsem matkou dospělé dcery a právě se rozvádím.

Ale především jsme vzpomínali na školní léta a na to, jak jsme se míjeli a nikdy se nepotkali, až dnes, kdy jsme do sebe nabourali na parkovišti v Pardubicích.

Moje spřízněná duše

Shodli jsme se na tom, že nám tím osud chtěl něco pro nás velmi důležitého naznačit, a že bychom to neměli ignorovat. Nevídaně se k sobě hodíme. Jsme spřízněné duše. A tak jsme si řekli, že bychom to měli stvrdit i svatbou. Což se také stalo.

Když jsem se rozvedla, tak tři měsíce nato jsme se vzali. A to bylo už před více jak deseti lety…

Kateřina B. (57), Brněnsko