Byly jsme největší kamarádky, znaly jsme se od dětství. A najednou jsem byla ta poslední, kdo se tu hroznou zprávu dozvěděl. A navíc ne od ní!

S Věrou jsme se znaly od dětství. Domky našich babiček stály vedle sebe a my se vídaly o prázdninách a často i o víkendech v průběhu školního roku. Po škole mě jako novou posilu přijímala do zaměstnání. Zaučovala, radila, a pak mi šéfovala.

Celý život – celých těch padesát let – jsme provázely jedna druhou. Někdy jsem ji do nové práce přetáhla já, jindy ona mě. Sem tam jsme zašly večer na vínko, nebo o víkendu vyrazily na výlet. Když měla jedna z nás nějaké srdeční trable, zavolala té druhé. Byly jsme prostě nejlepší kamarádky na celý život.

Nepřiznala se mi

Minulé léto jsme se skoro neviděly. Každá jsme měla dovolenou v jinou dobu, a tak jsem se moc těšila, jak po dovče pokecáme. Jenže Věra zjevně neměla na novinky náladu. Do kanceláře dorazila celá vyčerpaná a i sezení jí dělalo potíže. „Já jsem ti tak blbá.

Přehnala jsem to při práci na zahradě. Zablokovala jsem si záda,“ postěžovala si. Druhý den nepřišla vůbec. Jen poslala zprávu, že se nemůže hýbat. Že ji dcera veze k doktorovi. Na obstřik. A že dá vědět, jak dopadla. Zavolala, ale ne mně.

Zavolala sekretářce ředitele. „Hanko, vy jste věděla, že má Věra rakovinu?“ šokoval mě ředitel, když si mě vzal před poradou stranou. „Rakovinu? Neděste mě. Naložila si toho na chalupě víc, než měla.“

Bohužel jsem se mýlila. „Ale ona má opravdu rakovinu. Metastázy jí pronikly do páteře, odtud má ty bolesti.“ Udivilo ho, že o tom nevím. Takové jsme přece kamarádky!

Chtěla už umřít

Na poradě tu smutnou novinu oznámil všem. S tím, že si budeme muset najít náhradu. Že se ke svému stolu už Věrka nevrátí. Leží v onkologickém centru. Zašla jsem tam za ní ještě to odpoledne. Zestárla o spoustu let. A bylo to den ode dne horší.

Blížili se Vánoce a já se jí jednou zeptala, co by chtěla od Ježíška. Odpověděla mi bez váhání: „Abych už konečně zemřela. Tohle není k životu.“ Z posledních sil mi podala ruku a poprosila mě, ať už nechodím.

Po týdnu zazvonil telefon a na displeji se objevilo její jméno. „Chtěla jsem se rozloučit. Užij si Vánoce a drž mi palce, ať už to mám za sebou. Sbohem, Haničko, mám tě ráda.“ Na Štědrý den jsem jí večer poslala zprávu. Druhý den mi na mobilu pípla esemeska.

Když jsem viděla odesílatele, napadlo mě, že mi Věrka přeje také hezké Vánoce. Jenže psal její syn: „Máma dnes ve dvě ráno zemřela.“ Její poslední přání, umřít, ji osud opravdu nadělil pod stromeček tak, jak si přála.

Hana (54), Zlín