Byla jsem přesvědčená, že jsem se pomátla. Že potřebuji pomoc psychiatra! Vše ale bylo jinak. Kamarádka na mě nalíčila past, aby získala mého manžela.

Vidět svůj život v nějakém filmu, myslela bych, že je to úplný nesmysl. Že něco takového se nemůže nikdy nikomu stát. A přesto se stalo. Bohužel mně. Byla jsem příliš důvěřivá a naivní.

Nenapadlo mě, že moje dlouholetá nejlepší kamarádka mě podrazí tím nejhorším možným způsobem. Umínila si totiž, že získá mého manžela stůj co stůj!

Byla jsem jí vděčná

S Věrkou jsme se znaly dlouho. Byla mojí kolegyní v prvním zaměstnání. Všechno, co jsem potřebovala k práci kuchařky, mě při mém nástupu naučila. Ostatní kolegyně mi dávaly dost najevo, že jsem jen začátečnice. Nula!

„Oškrábej brambory, vynes kýble s odpadem, dělej, dělej!“ povykovaly na mě, a kdyby jim to Věrka nezatrhla, asi bych utekla někam hodně daleko. Večer jsem domů chodila sedřená jako kůň. Časem se to ale zlepšilo.

Ta nejhorší ženská odešla někam za lepším, a my ostatní měly pokoj. Stala se z nás dobrá parta a s Věrkou jsme se začaly stýkat i mimo školní kuchyň, kde jsme pracovaly. Ona odešla na mateřskou a já jí chodila hlídat mimčo.

Měla krásnou holčičku a potom ještě jednu. Potom jsem se vdala a odstěhovala za manželem na vesnici. Ani to nám ale nezabránilo, abychom se alespoň jednou týdně sešly a pořádně poklábosily! A že toho bylo hodně, co jsme potřebovaly probrat!

Litovala, že nemá manžela, jako mám já

Věrčin manžel byl pořádný lumen, jak se říká. Občas jí zahnul a občas třeba dva dny nepřišel domů. Ona ho přesto milovala a vždycky mu odpustila. „A co bych asi tak měla dělat? Přece se nerozvedu a nezůstanu sama?

Jako otec je ten můj hodný a nikdy by žádné z dcer neublížil…“ obhajovala ho, když jsem jí domlouvala. Já se ale o ni bála. Věděla jsem, že ten její dělá dluhy! To můj manžel byl jiný. Hospoda ho nezajímala a žil jen pro rodinu.

Dřel na zahradě, choval drůbež ve velkém a taky dva býky. Za utržené peníze jsme si mohli pořídit auto a každý rok i nějakou slušnou dovolenou. Žádný luxus, ale ve stanu jsme taky být nemuseli! „Ty se máš,“ říkala mi vždycky Věrka a dodala:

„Ty sis uměla vybrat!“ Byla jsem přesvědčená, že mi moje štěstí přeje. Že nezávidí! No, asi jsem se mýlila.

Syn ji neměl rád

Můj muž Věrku moc nemusel. Ne, že by mi zakazoval s ní kamarádit. To on by nikdy neudělal. Ale občas měl vůči ní nějakou kritickou připomínku. Ani můj syn Věrku neměl příliš v lásce. „Je falešná, mami, Nevěř jí!“ nabádal mě starostlivě.

Byl to mudrlant, už když byl malý. Natož coby dospělý! Já byla jiného názoru. Chlapi žárlili, protože nebyli na prvním místě! „Ty Kačko, nezapomněla jsi na něco?“ zeptala se mě jednou Věrka, a já vůbec nevěděla, o čem mluví.

Ona mi ale tvrdila, že jsme měly jít spolu do kina a já na to zapomněla! Bylo mi to trapné a omlouvala jsem se jí za to. Zanedlouho mi Věrka zavolala do práce. Prý, co se stalo, že má ode mě několik nepřijatých hovorů?

Vůbec jsem netušila, že jsem jí volala, ale ona mi nevěřila. Dokonce se urazila, že jí lžu!

Chtěla, abych si myslela, že blázním

Odpoledne jsem se šla omluvit, ale Věrka se tvářila nějak divně. „Víš, Kačenko, je mi to trapné, ale nemohla bys mi už vrátit ten svůj dluh?“ zeptala se jakoby nic a mě polilo horko. Jaký dluh? To jsem vážně tak zapomnětlivá? Přiznala jsme se.

Na nic si nepamatuji! Ona nemeškala a hned při našem dalším setkání vytáhla z kabelky několik článků. O psychické labilitě, zapomnětlivosti a schizofrenii. Prý už o mě mluvila i s mým mužem a ten si dělá o mě velké starosti!

Jen mi to nechce přiznat, aby mě nevyplašil. Rozplakala jsem se. „To je to se mnou vážně tak zlé?“ zeptala jsem se důvěřivě Věrky a ona mě soucitně pohladila po ruce. Prý že bych se měla jít léčit! Promluvit s psychiatrem!

„Třeba ti pomohou nějaké silnější léky? Možná bys jen potřebovala odpočinout v nějakém sanatoriu?“ navrhla mi.

Objednala mě k psychiatrovi

Moc se mi to nezdálo, ale nakonec jsem souhlasila, aby mě Věrka objednala na vyšetření k psychiatrovi! Doma jsem manželovi nic neřekla. Nedokázala jsem se mu ani podívat do očí. Styděla jsem se za svoji nemoc, svoje zapomínání.

Přece si nezasloužil mít za manželku blázna! Můj syn, jako by tušil, že mám nějaký problém, mi nečekaně zavolal ze služební cesty. „Mami, jak se máš? Jsi v pohodě?“ zeptal se jakoby nic. Nikdy se mě takhle nevyptával. Až teď.

Nenapadlo mě, jak moc mu na mně záleží. Svoje city nedával totiž po vzoru svého otce moc najevo…Nevydržela jsem a svěřila se mu se svým trápením. Chvíli mlčel a potom řekl něco, čemu jsem v první chvíli nerozuměla: „Ta mrcha!“

Řekla jsem mu něco jiného, než čekala

Zeptala jsem se, o kom mluví. „No o kom asi. O tvojí báječné přítelkyni Věře! To sis nevšimla, jaké dělá v poslední době na našeho tátu oči? Dělá z tebe blázna, aby mohla zaujmout tvoje místo! Jen se zamysli.

Všechno to domnělé zapomínání bylo spojené jen s její osobou, s nikým jiným!“ V první chvíli jsem se jí chtěla zastat, ale potom mi došlo, že má syn pravdu. Opravdu mě nenapadlo, že všechny ty ošklivé věci o mně tvrdí jen ona.

V práci, ani doma, si nikdo nestěžoval! O dva dny později, v den mojí návštěvy psychiatra jsem Věrku poprosila, aby šla se mnou. Jako doprovod! Ochotně souhlasila. Prý panu doktorovi všechno poví za mě! Ale byla jsem to já, kdo mu všechno pověděl.

Věrka se nestačila divit! Sympatickému lékaři jsem se svěřila se svým zklamáním z falešné přítelkyně. Z její snahy udělat ze mě blázna! Věrka střídavě rudla a bledla. Čelo měla orosené a brýle se jí zamlžily, že neviděla metr před sebe!

Už ji nechci vidět

Domů jsme šly každá zvlášť. Už jsem se s ní nechtěla nikdy vidět! Bude si muset najít jinou oběť! Teprve nyní jsem se dokázala svěřit manželovi. Věřil mi. Chvíli mlčel a potom mi řekl: „Že je to falešná ženská jsem věděl odjakživa. Ale tys tomu nevěřila!

Kolikrát jsem tě na to upozorňoval. Jenže jsi byla jako zhypnotizovaná. Ale ani já netušil, že je tak zlá. Jak jen si mohla myslet, že bych o ni stál?“ Nemohla jsem se přiznat, že já bych si to klidně myslela. Věrka byla moc pohledná ženská!

A tak jsem se Věrce pomstila jinak, než by asi čekala. Koupila jsme si na sebe pár nových hadříků a taky takovou tu krabičkovou dietu. Zhubla jsem deset kilo! Těším se, až tu podrazačku jednou potkám. Ta bude koukat!

Kateřina G. (57), Kolín