Potkaly jsme se na zámecké oslavě za podivných okolností. Svedla naše cesty magie, kterou jsme kdysi ovládaly?

Lidé, které máme potkat, nikdy nemineme. Je zvláštní, jak úžasně toto dokáže osud zařídit. A pokud se to nepovede poprvé, vrátí se šance znovu a osud míří přesněji.

Jednoho z velmi důležitých lidí, kteří mi pomohli v těžké životní etapě, jsem potkala na služební cestě v cizině. Cesta proběhla dvakrát. Na té první jsme spolu letěli letadlem, pohybovali se blízko sebe, ale nenavázali kontakt.

A tak nám osud zařídil oběma „náhodně“ pracovní cestu novou. A aby se to tentokrát povedlo a nemohli jsme se minout, ubytoval nás pro jistotu ve stejném hotelu.

Byla to jen náhoda?

Podobný příběh se váže ke Klášterci nad Ohří, místu s neuvěřitelnou magickou energií. Byla jsem tam tehdy pozvána kamarádkou na besedu o tajemnu, a povedlo se to přesně na Čarodějnice. Jela jsem s ní v podstatě jako náhrada za někoho jiného.

Tedy na první pohled to vypadalo jako velká náhoda. Zajímavý termín se prosadil. Když jsem vstoupila do sálu kláštereckého zámku, čekaly mě tam „kamarádky“. Jedna přesvědčivější čarodějnice než druhá.

Atmosféra byla skvělá, všude zapálené svíčky a naprosté duševní souznění. Po přednášce mě jedna z žen oslovila – potřebovala akutně karetní výklad, a já tuhle věšteckou disciplínu zvládala dobře. Stála na životní křižovatce a nevěděla, jak dál.

Říkala, že také přišla náhodou. O žádné přednášce ještě předešlý den nevěděla,, nechala se přesvědčit kamarádkou. Osud tomu chtěl, abych ji svým výkladem zastavila před špatným životním rozhodnutím.

Naše cesty se spojily

Po mnoha měsících mě přivedly okolnosti do tohoto kraje zas. Pracovní záležitosti mě zdržely a já vyjížděla domů z Jáchymova až za tmy. Nevadí mi jezdit v noci, ale tentokrát to bylo hororové.

Hned za městem u Ohře se zjevila neuvěřitelná mlha a těsně před Kláštercem mi přestalo svítit jedno světlo. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsou Dušičky. Došla jsem k názoru, že bude moudřejší osud neprovokovat.

Zaparkovala jsem před hotelem u zámku a vešla do restaurace. Žena, kterou jsem proti dveřím spatřila, mi nebyla neznámá – jen na mě zírala jako na zjevení. „To snad není možné!“ vyskočila od stolu. „Teď jsem o tobě mluvila se sestrou. A ty ve dveřích!

My jsme tě snad přivolaly!“ Byla to ona žena, které jsem dělala karetní výklad. Vzhledem k Svátku zesnulých přijela do Klášterce na hrob rodičů. Od té doby, co jsme se viděly, v tomto lázeňském městečku nebyla, stejně jako já.

Tentokráte jsme už naše další setkání nenechaly náhodě. Scházíme se pravidelně a s velkým nadšením čarujeme.

Alžběta (63), Děčínsko