Nikdy jsem nevěřila na nějaká znamení a už vůbec ne na zázraky. Po návštěvě jednoho kostela v jižních Čechách jsem však svůj názor změnila…
Stalo se to před dvěma lety, v době, kdy jsem prožívala hodně těžké období ve svém životě. Zemřel mi manžel, se kterým jsem strávila krásných dvacet pět let, a aby toho nebylo málo, jediná dcera se odstěhovala do zahraničí a k tomu všemu jsem přišla o práci.
Cítila jsem se neuvěřitelně sama a samozřejmě mě také trápily finanční problémy. Přepadaly mě deprese a sama sebe jsem se ptala, zda má můj život ještě vůbec smysl. Bylo totiž jen otázkou času, kdy nebudu mít na placení složenek a nájmu, a skončím na ulici.
Život mě netěšil
V té době nebylo nic, co by mě těšilo. Jaké to je zažívat pocity štěstí a radosti jsem si už pamatovala jen velmi matně.
Ve chvíli, kdy už jsem opravdu nevěděla kudy dál, protože veškerá moje snaha získat novou práci skončila fiaskem, mi zatelefonovala moje stará přítelkyně Irena. Povídaly jsme si spolu skoro hodinu. Stejně jako já, i ona byla sama.
Manžel ji opustil kvůli mladší ženě, a jelikož spolu neměli žádné děti, cítila se opuštěně jako já. A tak jsme se domluvily, že k ní přijedu na návštěvu.
Kostel u cesty
Irena bydlela jen asi padesát kilometrů daleko, a tak i přesto, že nejsem bůhvíjak dobrá řidička, nasedla jsem tenkrát do své staré Felicie a vyrazila za ní. Jela jsem po okresních silnicích a projížděla několika malými městečky.
V jednom z nich jsem míjela malý kostelík. Nevím proč, ale něco uvnitř mi v ten okamžik řeklo, abych zastavila a šla dovnitř. Nechápu to, protože věřící nejsem. Ale nakonec jsem ten vnitřní hlas poslechla a dodnes jsem za to moc vděčná…
Ticho a klid
Zaparkovala jsem u chodníku ve vedlejší ulici a namířila si to ke kostelu. Když jsem tam vešla, dýchl na mě klid. V kostele nebylo ani živáčka. Bylo tam absolutní ticho a všude kolem mě byly obrázky svatých.
Rozhlížela jsem se kolem sebe a připadala jsem si jako v docela jiném světě. A pak jsem si všimla malé zpovědnice v rohu. Nikdy jsem u zpovědi nebyla, a možná o to víc jsem byla zvědavá, jak ta malá místnost ve skutečnosti vypadá.
Nový začátek
Otevřela jsem dveře. Naproti sobě byly dvě židle, uprostřed malý stoleček a na něm bible a kříž. Posadila jsem se a zavřela za sebou dveře. Vzala jsem kříž do ruky.
V ten okamžik se místnost ponořila do jakoby slunečního světla a mě zaplavil pocit jistoty a naděje. Neslyšela jsem žádné hlasy ani neviděla žádná zjevení Ježíše Krista, ale najednou jsem cítila, že má život zase smysl. Po pár týdnech jsem se přestěhovala.
Našla jsem si práci i nové přátele. Těch pár minut ve zpovědnici mi dočista změnily život…
Naďa L. (58), České Budějovice
