Když se seznámíte s prakticky založeným chlapem, riskujete, že si příliš romantiky neužijete. A pokud máte štěstí na romantika, hrozí, že si budete muset sama vyměňovat třeba i žárovky.

Pokud šlo o mě, vždycky jsem dávala přednost tomu druhému typu. Muž, který mi byl schopen sám od sebe přinést květiny a šeptat něžná slova, u mě vždycky měl větší šanci. Proto jsem začala chodit s Luďkem, ačkoli to byl naprosto nepraktický tvor. A po roce známosti jsem si ho nakonec i vzala.

Práci doma jsme si rozdělili

Do svatby jsme žili každý odděleně, takže se určité nevýhody, plynoucí z Luďkova romantického založení, neměly možnost projevit. Poznávala jsem je až od chvíle, kdy jsme se začali zařizovat ve společné domácnosti.

Luděk byl neuvěřitelně hodný, měl stále spoustu úžasných nápadů a nikdy jsem se s ním nenudila, ale když šlo o to něco zařídit, najednou jako by nevěděl nebo nechtěl vědět, co s tím.

Musela jsem si zvyknout, že praktické záležitosti budou zřejmě vždycky ležet na mně. Protože to svým způsobem vyhovovalo mé povaze, nijak mi to nevadilo, alespoň zpočátku.

Říkala jsem si, že mnohem horší než nepraktický partner by byl partner líný – takový, který sice umí vzít za práci, když chce, ale k tomu dochází tak jednou za uherský rok.

Byl trochu nešika

Na začátku manželství pro mě bylo přínosnější, když mě Luděk v neděli ráno vytáhl na výlet do neznáma než to, kdyby se například snažil dát do pořádku něco v bytě.

Jednalo se o dost starý panelákový byt po babičce, který byl dost vymydlený, takže se v něm neustále objevovalo něco k opravě, výměně, renovaci… K tomu nejprve stačilo moje budovatelské nadšení.

Abych Luďkovi nekřivdila, musela jsem přiznat, že se mi snažil pomáhat – pokud jsem mu o to řekla. Ne vždycky to vyšlo tak, jak jsme si představovali.

Když se Luďkovi „podařilo“ rozbít starou porcelánovou mísu, která se mi líbila, podezřívala jsem ho dokonce, že to udělal schválně. Pak jsem si ale uvědomila, že to neměl zapotřebí a také jsem viděla, že ho to mrzí, snad dokonce víc než mě.

Něco se muselo změnit

V našem manželství a v naší domácnosti zkrátka panovaly vyměněné role. Já byla domácí kutilkou a Luděk se staral o vše krásné.

To, že bych přece jen uvítala muže, který je alespoň trochu praktický, mi došlo ve chvíli, kdy jsem si od doktorky přinesla těhotenský průkaz.

Samozřejmě, že jsme nového človíčka, který mezi nás přijde za pár měsíců, nádherně a něžně oslavili, jenže já si uvědomovala, že starat se o dítě a ještě o domácnost bude opravdu tvrdá řehole. Měla jsem vůči Luďkovi pár takto pojatých rozhovorů.

Zdálo se, že je z nich trochu vyjukaný. Snažila jsem se brát ohled na to, jaký je – koneckonců jsem si ho sama vybrala – avšak současně jsem lehce tlačila i směrem k nějakým změnám.

Nejhezčí překvapení

Všechno se zkomplikovalo tím, že moje těhotenství bylo rizikové a od sedmého měsíce jsem musela nastoupit do nemocnice. Luděk mě tam každý den navštěvoval, já ale současně trnula hrůzou, v jakém stavu bude náš byt, až se tam vrátím s miminkem.

Čekalo mě však obrovské překvapení. Luděk po celou tu dobu pilně pracoval. Celý byt byl nově vymalován, všechno, co dřív nefungovalo, bylo opraveno a v kuchyni jako bonus byla nová linka. Skoro jsem se rozbrečela štěstím a dojetím. Ukázalo, že Luděk, když chce a je to potřeba, dokáže vzít i za práci…

Růžena T. (51), Plzeň