Už řadu let jsem kvůli svému onemocnění v dost velké izolaci. Nedávná karanténa mě proto nijak nezaskočila a nakonec mi ještě do života přinesla štěstí.

Už slyším harašit klíče v zámku. I Stela, můj asistenční pes, střeží uši. „Nojo, to jde Monča, Stelinko, to zas bude legrace.“ Ve dveřích se skutečně objeví Monika rozesmátá od ucha k uchu. Plná energie, optimismu a dobré nálady, která ji snad nikdy neopouští. Stejně tak ke mně přišla poprvé, před několika týdny.

Nastoupili dobrovolníci

Byla tehdy koronovirová krize a mnoho našich pečovatelek bylo v karanténě a ostatní to nemohli vše zvládat sami. Proto nastoupili dobrovolníci. Když jsem se to dozvěděla, byla jsem z toho dost nervózní.

Jsem paraplegička a péče o mě vyžaduje jinak dost zkušeností a navíc je velmi intimní. Byla jsem už na své pečovatelky prostě zvyklá. A nevěděla jsem, co mě od nějaké mladé dobrovolnice čeká.

Milé překvapení

Pak ale přišla Monika a ze mě všechna nervozita spadla. Mladá, usměvavá a velice schopná pečovat o tak postižené, jako jsem já. Hned jsme si padly do oka. I když by mohla být klidně moje dcera. Nebo možná právě proto.

Nemusely jsme se dlouho oťukávat a vše šlo jako na drátku. Monika ale nebrala péči o mě jen jako rychlé vykonání všeho potřebného. Často sice musela rychle odejít, k jiné pacientce, ale večer, ke mně chodila jako k poslední a zůstávala, dokud jsem nešla spát.

Vzájemná důvěra

Staly se z nás důvěrnice. Já se před ní nestydím mluvit o svých obavách, snech, o svém zoufalství, o všem tom, co nikdy v životě bych nikomu dalšímu neřekla.

Moc mi to pomáhá zbavit se všech těch pochybností, pocitů křivdy, proč zrovna já, a mnoha dalších věcí. Monika mi zase ličí svá trápení s láskou. A já ji mohu radit. Chce slyšet můj názor na jednotlivé situace. Najednou se mi žije nějak lehčeji.

Jsem někomu platná, někdo stojí o mé názory a myšlenky. Někdo je ochoten si na mě udělat čas a vyslechnout mě. Vypadá to tak jednoduše a samozřejmě. Ale samozřejmé to není ani mezi zdravými lidmi.

Hana F. (49), Kladno