Uvažovala jsem už delší dobu o rozvodu, když mi plány zhatila karanténa. Bez možnosti vidět vnoučata a setkávat se s kamarádkami jsem se cítila čím dál hůř. Až když zasáhl manžel, uvědomila jsme si, jak moc ho mám ráda!

Vztah s manželem vzal dávno za své. Vlastně se už o žádném vztahu ani nedalo mluvit. Připadla jsem si, jako bych žila vedle cizince. Z mého kdysi tak milovaného Míly už nezbylo vůbec nic. Před lety se na mě usmíval. Mluvil se mnou a byl mi oporou.

Teď jen mlčel. Ne, že by mi nadával nebo něco vyčítal. On prostě nemluvil. Jako by byl němý! „Mílo, co by sis dal k obědu? A co budeš celý den dělat?“ ptala jsme se ho na to či ono, ale on se na mě ani nepodíval. Pro něho jsme prostě neexistovala!

Podezírala jsem ho z nevěry

Snažila jsem se s tím smířit, vyrovnat, ale nešlo to. Moje kamarádka měla na moje stesky vždy jen tu jedinou odpověď: „Uteč, dokud je čas!“ Její stále se opakující rada se mi samozřejmě moc nezamlouvala.

Přece jen, s Mílou jsem prožila celý život, vychovala tři děti a celkem sedm vnoučat. Spokojovala nás nejen rodina, ale i vzpomínky a v neposlední řadě i nějaký ten majetek. Postavili jsme dům a taky chatu. Něco naspořili na zadní kolečka.

A teď bych se o to všechno měla dělit? Nebo odejít jen s jedním kufrem? A tak utíkaly měsíce, ale mezi námi to lepší nebylo. Naopak. Nejen, že si mě manžel nevšímal, měla jsem pocit, že se mi přímo vyhýbá!

Ráno začal vstávat dřív a odešel z domu už před snídaní. Tedy té mojí, on se najedl sám. K obědu sice přišel, ale snědl ho skoro ve stoje a už byl zase pryč. Prostě byl spíš podnájemník, než partner a přítel.

Jeho podivného chování si všimla i nejstarší dcera a měla za to, že její otec někoho má. Dokonce ho jednou sledovala, ale nic nezjistila. On se prý jen tak procházel!

O všechno jsem přišla

Měla jsem toho právě dost. Pevně rozhodnutá jsem podala návrh na rozvod. Už jsem neřešila peníze ani majetek. Chtěla jsem se zbavit pohledu na chlapa, který mě tak zklamal! „Podala jsem žádost, rozvedeme se!“ oznámila jsem mu a on udiveně vzhlédnul od stolu.

Nic nechápal! Ještě se zeptal, co to do mě tak najednou vjelo? „Najednou? Vždyť jsme jako dva cizinci!“zařvala jsem jako lev, až Míla nadskočil ze židle. V tom se ale vrhnul k televizi a zesílil zvuk. Zrovna tam běželo upozornění.

Vyhlásili karanténu a my senioři neměli ani vycházet! „ No a máme to. Žádné návštěvy, žádné vycházky. Budeme teď doma zavření!“ prohlásil, a já bych byla stokrát raději, kdyby tentokrát zrovna mlčel. Nastaly mi krušné časy.

Byla jsem zvyklá na pravidelná setkání s kamarádkami, na nákupy a courání po obchodním centru. Na plavání v bazénu a taky na návštěvy vnoučat a rodin svých dětí. Prostě společnost všech ostatních mě dlouhou dobu držela nad vodou a teď jsem o to všechno přišla!

Začal se o mě starat

„Budu doma jen s tím nemluvou! Zblázním se!“ pomyslela jsme si a úplně cítila, jak ze mě prchá veškerá energie. Druhý den jsem nevstala z postele. Ne, že bych nechtěla, ale prostě to nešlo!

Neměla jsme hlad ani žízeň, nechtěla jsem vidět ani svůj oblíbený seriál. Nic mě nebavilo ani nezajímalo. Ani s dětmi jsem si nechtěla telefonovat. Koukala jsem do zdi nebo spala. Takhle jsem proležela celý týden. Sotva jsem se dokázala osprchovat!

Kdo něco takového nezažil ani neuvěří, že je to možné. Přitom až doposud jsem byla zdravá a čilá jako rybička! „Michalko, probuď se, uvařil jsem ti snídani!“ klepal mi na rameno manžel a v ruce držel tác. Na něm byla na talířku míchaná vajíčka a malé párečky.

Vše lákavě vonělo, ale já neměla chuť. Jen mi hlavou projela myšlenka, že se mi asi všechno zdá. Můj manžel a snídaně? Přemohl mě opět spánek, ale on mi nedal pokoj. Nosil mi jídlo a také četl nějakou knížku. Ani nevím jakou! Potom mi na noční stolek postavil nádherný pugét květin.

Zase jsme se sblížili

To mě přinutilo se posadit, Abych k nim mohla pořádně přivonět! „Nechal jsem si je poslat až domů!“ řekl s radostí v hlase, když viděl, že jsem se konečně zvedla. Toho dne jsem dokázala dojít až do kuchyně a později i na balkón.

Tady mě čekalo další překvapení. Několik krmítek pro ptáčky! Mohla jsem si sednout a pozorovat je. Moc mě to dojalo. Ani jsem si neuvědomila, že můj manžel se mnou zase mluví. Že mi dává najevo, jak mu na mně záleží.

„Tak co, mami, jak ti je?“ volala mi dcera, a když slyšela můj hlas, vysvětlila mi: „No, už lépe, viď? Já tátovi vynadala. A pořádně! Asi se chytnul za nos…On si ale vůbec neuvědomil, jak se chová.

Prý byl jen zamyšlený!“ Musela jsme se tomu manželovu tvrzení smát. To byl celý on! Popleta jeden. Karanténa mi zachránila manželství. O rozvodu jsem už nechtěla ani slyšet. S Mílou chodíme společně po ránu nakupovat a zvládneme i nějaké ty vycházky do přírody.

Potkávat nikoho nemusíme. Tentokrát si, po dlouhé době, vystačíme samotní!

Michala B. (64), Příbram