Domů     Přátelé udrželi moji dceru při životě, když umírala

Přátelé udrželi moji dceru při životě, když umírala

7 minut čtení

Vždycky jsem chtěla mít dcerku. Měla jsem za to, že kluci jsou mnohem divočejší a člověk si při jejich výchově prožije mnohem víc strachu.

Když se nám narodila Janička, byla jsem blahem bez sebe. Jenže sotva se začala stavět na nohy, musela jsem si svou představu o hodných holčičkách poopravit.

To, že kluci nemusí být zlobiví a holčičky klidné se mi definitivně potvrdilo, když se za rok a půl po Janičce narodil Martínek.

Zatímco dcerka byla jako z divokých vajec a aby ji člověk udržel na místě potřeboval klec, synek byl tichý, spíš bázlivý, kam jste ho večer postavili, tam jste ho ráno našli. Přesto ale byli dobrá dvojka a měli se už odmala rádi.


Vlastně se dokonale doplňovali. Plachý Martínek by asi bez přičinění Janičky moc kamarádů neměl. Protože ho ale všude ochotně brala sebou, měl kolem vždycky tlupu starších dětí, které se o něj starali a chovali se k němu pěkně.

A že to byla tlupa pořádně velká. Kromě vyvádění nejrůznějších lumpáren bylo největší zábavou naší dcery hromadění kamarádů. Musím přiznat, že pro mě to byl tak trochu šok. Ne že bychom s manželem byli nějací morousové.

Ale ani jeden z nás si nepotrpěl na nezvané návštěvy a měli jsme, i zamlada, rádi svůj klid. Jenže Janička nás pěkně vyškolila. Sotva se začala prohánět venku, nebylo výjimkou, že si přivedla domů někdy tři, jindy pět kamarádů, kteří občas zůstali i na nocleh.

V naší čtvrti se všichni dobře známe, takže nebyl problém domluvit se s rodiči po telefonu. Janička byla náramně spokojená a její kamarádi také.

Vždycky vymyslela nějakou zajímavou zábavu, ať už to bylo probírání pokladů po dědovi na půdě, nebo hra na osidlování opuštěného ostrova, v který se proměnila naše zahrada. 
Nic na tom nezměnil ani nástup do školy.

Kamarádů ještě přibylo, bylo potřeba si nejenom hrát, ale také se společně učit. Protože jsme chtěli, aby si dcerka nějak vybila energii, nechali jsme ji chodit na různé sportovní kroužky.

No a parta z hřiště nebo z tělocvičny u nás samozřejmě byla pečená vařená. Synek si našel kamarády na výtvarném kroužku, ale po vzoru sestry je i on bral domů.

Bývala u nás hodně pestrá a veselá společnost.
Na střední škole se Janička vrhla na adrenalinové sporty a našla se v nich. Táhlo ji to na hory i na divoké řeky a svou vášní nakazila i některé své kamarády ze školy. To byla její nejmilovanější parta.

Martin se k nim občas přidal, ale přece jenom byl opatrnější.
I když jsem si postupně zvykla, že mám akční děti, přece jen jsem hlavně o Janu měla strach. Jinak nám dělala samou radost, vystudovala, odstěhovala se do Brna a začala pracovat v propagaci.

Našla si hodného přítele, ale když přišla řeč na to, kdy se dočkáme vnoučat, doporučovala mi, abych se obrátila na Martina.
V práci toho měla hodně, chtěla dělat kariéru, spoustu času jí zabraly koníčky.

Při návštěvách mi začala připadat pohublá a pobledlá, ale tvrdila, že je jen unavená. Jenže když pak chytla na chřipku, nemohla se jí zbavit skoro dva měsíce. A i když už měla být zdravá, pořád se necítila dobře.

Objevila se jí alergická vyrážka, měla teploty a kvůli tomu, že se necítila dobře, jezdila mnohem méně i k nám. To už se mi to vůbec nelíbilo.

Zkusila jsem zatlačit na jejího přítele, Tadeáše a ten mi slíbil, že ji vezme na prohlídku k jejich společnému kamarádovi. Jak jsme se později dozvěděli, Janin stav ho také znepokojil. Nejdřív nic neříkal, jenom nabral dceři krev a odeslal ji na testy.

Hned jak dorazily výsledky, volal Tadeášovi, že rozhodně nejsou v pořádku a Jana bude muset do nemocnice. Když jsme se to s manželem dozvěděli, pochopitelně jsme dostali strach.

Já už měla takové neblahé tušení, co by to mohlo být, obávala jsem se nemoci, na kterou zemřela moje babička. Zároveň jsem však doufala, že se nám něco tak zlého vyhne. Jenže po sérii vyšetření bylo jasno. Janě diagnostikovali akutní leukemii.

Vždycky byla velká bojovnice a tak i tuhle zprávu vzala statečně. Navíc mi tvrdila, že je lepší, že ví, co jí je, protože teď se může začít léčit a tomu neřádovi vzdorovat. Snažila jsem se před ní moc nepanikařit, ale v hloubi duše jsem byla ochromená strachy.

Jana si zachovávala úsměv a dobrou náladu, i díky spoustě kamarádů, kteří ji chodili navštěvovat.

Léčbou, kterou jí lékaři předepsali, byly chemoterapie. Mě přišla tahle léčba horší, než nemoc samotná. Jana zvracela, hubla, ztrácela se před očima. Trpěla děsnými migrénami, začaly jí padat vlasy.

Bylo strašné, vidět tu akční, vždycky veselou holku, jak skoro nemůže zvednout hlavu z polštáře, ale přitom všem se ještě snaží usmívat a dělat vtipy.

Bála jsem se, jestli jí návštěvy kamarádů nepřipravují o energii, ale lékařka, která jí měla na starosti mě ubezpečovala, že jsou pro ní ohromnou psychickou posilou a psychika hraje při uzdravování obrovskou roli.
Jenže optimismus jak se zdálo nestačil.

Jediným způsobem záchrany se pro Janičku stala transplantace kostní dřeně. Martin doufal, že bude vhodný dárce, ale bohužel shoda nebyla dost velká. V tu chvíli nastoupili kamarádi.

Jeden po druhém se nechávali testovat a dokonce přibírali do hledání i své známé a rodinné příslušníky.
Jana byla dojatá, plná naděje a hrdá, jak skvělé má přátele. Ve chvíli, kdy už jsem skoro přestávala doufat, přineslo jejich úsilí výsledek.

Michal, bratr Daniela, kamaráda z horolezecké party, se vrátil ze zahraničí a hned se vypravil na testy. Shodoval se a byl ochotný darovat Janě kostní dřeň co nejdříve.
Byla to obrovská vzpruha pro nás pro všechny, ale Janě nastaly nelehké časy.

Před transplantací jí museli kompletně vyřadit imunitu, a tak s námi se všemi mohla napříště mluvit už jenom přes sklo, telefonem. Bylo vidět, že to na ní doléhá a cítí se mizerně.

Všichni jsme jí fandili, ubezpečovali ji, že se už brzo dočká a pak už bude všechno jenom lepší. Jenže nebylo. Nějaký čas po transplantaci se cítila dobře a nemohla se dočkat, až testy potvrdí, že se dřeň uchytila.

Právě kvůli dřeni se ale její tělo postavilo na zadní a začalo vyvádět neplechu. Nemohla jíst, únava byla horší než kdy předtím a vypadala ještě nemocnější, než když dostávala chemoterapie.


Dobrou zprávou bylo, že transplantace vyšla a v Janině těle se pomalu začaly tvořit nové krevní buňky. Po pár týdnech, když bylo jasné, že transplantovaná dřeň roste, lékaři usoudili, že už je na tom dost dobře, aby se vrátila domů.

Domluvili jsme se s jejím přítelem, že bude, alespoň ze začátku lepší, když bude u nás. Uzdravovala se, ale sílu získávala jenom pomalu. Ale ani teď nezůstala sama. Dveře se u nás netrhli, každý den jí přišel pobavit na chvilku některý z kamarádů.

Nechtěli ji přitom unavovat, a tak se pravidelně informovali u lékaře, kolik času můžou s Janou trávit. Na návštěvy u ní měli dokonce pořadník.

Byla jsem jim tak moc vděčná, měla jsem pocit, že jí jeden každý nechal trochu své energie, aby se mohla lépe uzdravovat. Sotva mohla začít chodit, pustila se do plánování, co se svojí partou podnikne, až bude úplně v pořádku.

Teď to budou dva roky, co se vrátila z nemocnice. Musí sice ještě chodit na pravidelné prohlídky, ale výsledky jsou úplně normální, zcela v pořádku. Plány, které si udělala, stále ještě plní a postupně k nim přidává další sny, které by si chtěla splnit.

Svojí partou je obklopená a nadále a my s manželem jsme je všechny přijali za své.

Díky té děsivé zkušenosti, kterou jsme si museli všichni projít, si uvědomujeme, že přátelství je mnohem důležitější, než by člověka napadlo a že vám ve zlých časech může zachránit nejenom dobrou náladu, ale dokonce i život.

Radka B. (50), Morava

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
JFK a Jacqueline Kennedyová: Muž, který doprovází svoji ženu
epochaplus.cz
JFK a Jacqueline Kennedyová: Muž, který doprovází svoji ženu
John Fitzgerald Kennedy triumfuje v prezidentských volbách v listopadu roku 1960. Porazí v nich republikánského rivala Richarda Nixona. K vítězství mu dopomůže přízeň médií. V lednu roku 1961 se John Fitzgerald Kennedy (1917–1963) zabydluje v Bílém domě i se svojí drahou polovičkou Jacqueline (1929–1994) , která u veřejnosti obzvlášť boduje. Prostí Američané jí říkají láskyplně Jackie. Nová první dáma
Jak si naše dcera Jitka postavila hlavu
skutecnepribehy.cz
Jak si naše dcera Jitka postavila hlavu
Zeťák myslel, že z naší dcery udělá ženu v domácnosti, že se vzdá své kariéry. Naše chytrá a ambiciózní Jitka se ale nedala. Musela si prosadit svou. Když si našla moje dcera Jitka ženatého přítele, navíc o deset let staršího, nebyli jsme s manželem z toho odvázaní. Štěstí našeho jediného dítěte nám bylo ale nade vše, tak jsme její rozhodnutí tolerovali.
Za tajemnými menhiry po Česku
epochanacestach.cz
Za tajemnými menhiry po Česku
Česká republika je poseta menhiry různého stáří a původu. K některým se pojí temné historické pověsti, jiné jsou vyhlášené pro své energetické působení. Navštivte s námi oblíbené menhiry, jež zdobí naši zem. Zakletý mnich u Drahomyšle Zakletý mnich u Drahomyšle (viz úvodní foto) poblíž Žatce je asi naším nejznámějším menhirem. O tomto kameni také existuje pověst. V
Vyzrajte na cestovní horečku!
nejsemsama.cz
Vyzrajte na cestovní horečku!
Změna prostředí, nervozita z dlouhé cesty, studený pot, závratě, zácpa, nebo naopak průjem. Znáte to také? Zkušené bylinářky doporučují zázvorový nápoj. K tomu potřebujete kus zázvorového kořene a jablko. Za pomoci odšťavňovače získáte chutný nápoj. Jestliže vás trápí průjem, rychle se ho zbavíte, když si uvaříte silný černý čaj, do kterého přidáte půl lžičky soli. K zastavení průjmu se
Kníže ďáblů Belzebub: Vládce pekla v něm však nehledejte!
enigmaplus.cz
Kníže ďáblů Belzebub: Vládce pekla v něm však nehledejte!
Je to takový malý oblíbený „pekelný“ omyl. Ne, Belzebub opravdu není vládce pekla a nejde o ekvivalent Satana či Lucifera. Kde se Belzebub vzal a kdo ho na pekelný trůn vlastně záměrně, či omylem uved
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
iluxus.cz
Oslava elegance: piknik šampaňského MUMM zazářil na karlovarském festivalu
Exkluzivní šampaňské MUMM Cordon Rouge uskutečnilo první piknik v rámci 59. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Akce, jež proběhla v malebné zahradě hotelu Imperial, přivítala řadu
Osvětimské album: Fotografie, které nikdy neměly spatřit svět
historyplus.cz
Osvětimské album: Fotografie, které nikdy neměly spatřit svět
Teprve 19letá Lili Jacobová se rozhlíží po místnosti, kde ještě před nedávnem pobývali příslušníci SS. Snaží se najít něco, co by jí po osvobození tábora Mittelbau-Dora přišlo vhod. Zaujme ji noční stolek, a tak otevře jeho přihrádku. Leží v ní album plné fotografií, na nichž jsou naprosto šokující snímky, které dokazují nacistická zvěrstva ve vyhlazovacím
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
rezidenceonline.cz
Odlehčenost, subtilnost, vzdušnost a styl
To všechno naše domovy získají, pokud je vybavíme některým z moderních typů sedacího nábytku s přiznanou konstrukcí ze dřeva či kovu. Zvolené řešení ovlivňuje samozřejmě jak vzhled, tak funkčnost každé sedací soupravy, a to i v případě, že konstrukční prvky nejsou vidět. Ocelové i dřevěné prvky ovšem bývají kvůli svému vzhledu přiznané, a to ve
Muffiny s jahodami a jogurtem
tisicereceptu.cz
Muffiny s jahodami a jogurtem
Jogurt lze naředit několika kapkami mléka. Suroviny na 12 kusů 100 g hladké mouky 120 g pohankové mouky 80 g cukru krystal 1 lžička skořice 2 lžičky prášku do pečiva 2 lžíce oleje 1 rozmix
Letní paradox: Slunce svítí déle, ale den je kratší
21stoleti.cz
Letní paradox: Slunce svítí déle, ale den je kratší
Aktuální měření ukazují, že naše planeta letos v červenci zažila kratší dny, než bývá obvyklé. Jde o součást dlouhodobého procesu, jehož příčinou je jak jádro Země, tak i změny klimatu. Brzká r
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
epochalnisvet.cz
Rostlina umí přizpůsobit přenos pylu podmínkám prostředí, odhalují čeští vědci
Ač vědci zkoumají rostliny do detailů na úrovni molekul či z globálních perspektiv, jsou stále okamžiky jejich života, jež jsou prakticky neprobádané a dají se na nich udělat průlomové objevy. Jedním z nich je uvolňování pylu prašníky a jeho přenos hmyzem mezi květy. Prchavý děj, k jehož studiu nám víc než moderní přístroje pomůže
Proč se sobě Dyková a Čadek vyhýbají?
nasehvezdy.cz
Proč se sobě Dyková a Čadek vyhýbají?
Jak tohle dopadne? Před časem jsme vás informovali, že to velmi jiskří mezi manželem Jitky Čvančarové (47) ze seriálu Doktor Martin, tanečníkem Petrem Čadkem (46), a hvězdou seriálu Marta Tatianou Dyk