Domů     S maminkou jsme bojovaly o sestřiny děti
S maminkou jsme bojovaly o sestřiny děti
5 minut čtení

Dlouho jsem nemohla pochopit, proč neteře chodí do zvláštní školy a špatně se učí. Bála jsem se, že se jedná o nějakou dědičnou dispozici. Vina byla ale jinde.

Sestřiny děti pobývaly často u nás na venkově. Snad proto, že ve městě, kde bydlely se svou matkou a švagrem, nebylo tolik přírody. Bývaly často nemocné, pořád nějaké nachlazení, chřipky, angíny a nepříjemné rýmy.

Tak jezdily za mnou a babičkou do jižních Čech, kde je vzduch čistší a kde i voda, jak říkala moje babička, léčí. Moje sestra Adéla mi nikdy blízká nebyla. I když jsem ji milovala jako jen sourozenec může, byly mezi námi jen a jen třecí plochy.

Myslím, že se povedla po tetě Růženě, kterou jsem nikdy nemusela. Její puberta byla strašná, utíkala z domova a nakonec si našla staršího muže s pochybnou minulostí. Od malička jsem vůči ní měla jakousi nevysvětlitelnou averzi.

Nejdřív jsem nechápala, co mi na Adéle konkrétně vadí. Souvislosti jsem si začala uvědomovat až později. Zejména po narození první neteře. Její výchova spočívala v jednom. „Nazdar, a šup do pokojíčku,“ jiná slova snad ani neznala.

Po Markétce se jí narodily další dvě děti, ona se ale jako matka nezměnila. Bylo mi z toho smutno. Holčičky byly uzavřené, tiché a neprůbojné. Sestra na ně často křičela a já měla pocit, že jim vůbec nerozumí a že je prostě nemá ráda. Bylo mi jich líto a chtěla jsem jim nějak pomoct.

Aspoň jedno zachránit!

Prostřední Lenička byla stejně stará jako můj Matýsek, vůbec ale neznala a nechápala dětské hry a on zase nerozuměl těm jejím. Matýsek se na ty sestřiny tři holky jako jedináček vždycky těšil. Doma byl pořád sám a připadalo mu úžasné, že jich je tolik.

Moc si ale nerozuměli, trochu se jim ze začátku i vysmíval, připadaly mu hloupé a ošklivé. Možná i trochu žárlil, že nejsou neteře tak samy jako on. Ve skutečnosti se ale o rodinné idylce hovořit nedalo.

Nebylo to určitě jen tím, že jich bylo víc a rodiče museli péči a starostlivost o ně dělit na třetiny. Děsivou roli zde bohužel hrál alkohol. Proč a jak – to jsem zpočátku netušila. Všechny bližší skutečnosti jsem se dozvěděla až postupně.

Ne, nezdálo se mi to, moje neteře byly opravdu jiné než ostatní děti. Narodily se, jak jsem se dozvěděla, s mentálním postižením. Jakého rozsahu a proč jsem netušila. Ty holčičky byly jedna jako druhá.

„Jak se může takhle nemocné dítě narodit?“ ptala jsem se různých známých, kteří samozřejmě nemohli v době hluboké totality znát odpověď. O mentálním postižení či o psychických vadách a poruchách nebylo přípustné ani diskutovat, natož je mít v rodině.

Nemocní byli zavíráni do ústavů a nemocnic, jejich život tak býval velmi předčasně „mentálně“ ukončen.

Boj s větrnými mlýny

Vrtalo mi hlavou, jak mohou mít všechny neteře stejnou nemoc. Sblížila jsem se s prostřední Leničkou a zjistila, že ve svých deseti letech neumí číst, počítat, ani se podepsat. Chodila, stejně jako její sestry, do zvláštní školy.

Ty byly tehdy určené právě pro slabší či postižené děti. Tyhle obyčejné školní věci sice nezvládala, zato byla velmi přátelská a otevřená, mnohem sympatičtější než většina jiných dětí jejího věku.

Uměla vymyslet tu největší rošťárnu, zároveň dokázala dlouhé hodiny sedět uprostřed lesa, pozorovat stromy a ptáky a překrásně o nich vyprávět. Její city byly tak hluboké a upřímné, že zůstaly v mé paměti navždy. Tolik jsem se toho od ní naučila!

Uměla dokonale napodobovat zvuky zvířat a věděla, jaké květiny rostou na jaře a jaké v létě. Její znalosti byly naprosto přirozené a čisté, žádné učebnice k nim nebylo potřeba.

Jiná, ale přesto šťastná!

Jak šly roky dál, s Lenkou jsme si rozuměly čím dál víc. Snažila jsem se zjistit původ její nemoci a proto jsem se obrátila znovu na svou mámu. „Nikdo neví, jak to bylo,“ poskytla mi dost vyhýbavé odpovědi na moje otázky.

Hlavou mi vrtalo, jak mohou mít všechny tři holky stejné postižení. Je to snad vrozené? To prostě nemůže být náhoda. A taky nebyla. „Víš, ona tvoje sestra dost pila, když byla těhotná,“ řekla mi jednou maminka konečně.

„ Když žena v těhotenství pije alkohol, může se jí narodit postižené dítě,“ vysvětlovala mi. Přišlo mi to hrozně nezodpovědné. Jak to mohla udělat? A hned třikrát za sebou. Měla jsem na sestru neskutečnou zlost a mám jí pořád, i když je už po smrti.

Zopakovat stejnou chybu třikrát za sebou je prostě neodpustitelné! Lenička má dnes už před důchodem. Má stálého přítele, práci na částečný úvazek a malý byt, ve kterém si spokojeně hospodaří. Myslím, že je šťastná.

Možná šťastnější než já, nebo kdokoli z „normálních“. I její sestry jsou samostatné, a přesto, že jim moje sestra tak ublížila, ony to zvládly!

Radka (71), Brno

Související články
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
3 minuty čtení
Bývalá žena mého muže mi dělala ze života peklo. Intrikovala a štvala proti mně svého syna, až padla poslední kapka. Začala jsem se bránit. Můj muž se s exmanželkou nerozešel v dobrém, ale má s ní, bohužel, syna. Hned na začátku našeho vztahu jsem byla svědkem jejich scény. Z ničeho nic k nám ta ženská přivedla syna, že prý chce vidět tátu. Spíš ale chtěla ona obhlídnout mě. Neměla jsem z ní do
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Sladký život? Raději ne!
nejsemsama.cz
Sladký život? Raději ne!
Jsou cukry, o kterých víte a v rámci zdravého životního stylu se jim vyhýbáte, a pak ty skryté, o kterých mnohdy nemáte tušení. Většina z nás jako první při zahájení hubnutí vysadí sladké. Omezit sladké limonády, sušenky a čokolády, to je v pořádku a schválí vám to každý, kdo se zdravou výživou zabývá. Na cukry jsou ale obzvlášť bohaté některé druhy ovoce nebo potraviny,
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
historyplus.cz
Generál Viest: Beneš ho poslal do jámy lvové
Němci je našli. Obklíčili celou vesnici a hrozí, že ji vypálí! Generál Viest se raději vzdá. Nechce dopustit, aby nacisté zmasakrovali desítky civilistů. Je zatčen, krutě vyslýchán a zavražděn v koncentráku. Do Pohronského Bukovce se německé komando později vrátí a za podporu partyzánů se místním obyvatelům stejně pomstí. Vždycky o sobě tvrdil, že je Čechoslovákem.
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
nasehvezdy.cz
Jitka Čvančarová se ve svém těle cítí skvěle
Herečka Jitka Čvančarová (48) v poslední době doslova září. Na křtu nové knihy její dlouholeté kamarádky Báry Nesvadbové (51) překvapila nejen svěžím vzhledem, ale také výrazně štíhlejší postavou.