Dlouho jsem nemohla pochopit, proč neteře chodí do zvláštní školy a špatně se učí. Bála jsem se, že se jedná o nějakou dědičnou dispozici. Vina byla ale jinde.

Sestřiny děti pobývaly často u nás na venkově. Snad proto, že ve městě, kde bydlely se svou matkou a švagrem, nebylo tolik přírody. Bývaly často nemocné, pořád nějaké nachlazení, chřipky, angíny a nepříjemné rýmy.

Tak jezdily za mnou a babičkou do jižních Čech, kde je vzduch čistší a kde i voda, jak říkala moje babička, léčí. Moje sestra Adéla mi nikdy blízká nebyla. I když jsem ji milovala jako jen sourozenec může, byly mezi námi jen a jen třecí plochy.

Myslím, že se povedla po tetě Růženě, kterou jsem nikdy nemusela. Její puberta byla strašná, utíkala z domova a nakonec si našla staršího muže s pochybnou minulostí. Od malička jsem vůči ní měla jakousi nevysvětlitelnou averzi.

Nejdřív jsem nechápala, co mi na Adéle konkrétně vadí. Souvislosti jsem si začala uvědomovat až později. Zejména po narození první neteře. Její výchova spočívala v jednom. „Nazdar, a šup do pokojíčku,“ jiná slova snad ani neznala.

Po Markétce se jí narodily další dvě děti, ona se ale jako matka nezměnila. Bylo mi z toho smutno. Holčičky byly uzavřené, tiché a neprůbojné. Sestra na ně často křičela a já měla pocit, že jim vůbec nerozumí a že je prostě nemá ráda. Bylo mi jich líto a chtěla jsem jim nějak pomoct.

Aspoň jedno zachránit!

Prostřední Lenička byla stejně stará jako můj Matýsek, vůbec ale neznala a nechápala dětské hry a on zase nerozuměl těm jejím. Matýsek se na ty sestřiny tři holky jako jedináček vždycky těšil. Doma byl pořád sám a připadalo mu úžasné, že jich je tolik.

Moc si ale nerozuměli, trochu se jim ze začátku i vysmíval, připadaly mu hloupé a ošklivé. Možná i trochu žárlil, že nejsou neteře tak samy jako on. Ve skutečnosti se ale o rodinné idylce hovořit nedalo.

Nebylo to určitě jen tím, že jich bylo víc a rodiče museli péči a starostlivost o ně dělit na třetiny. Děsivou roli zde bohužel hrál alkohol. Proč a jak – to jsem zpočátku netušila. Všechny bližší skutečnosti jsem se dozvěděla až postupně.

Ne, nezdálo se mi to, moje neteře byly opravdu jiné než ostatní děti. Narodily se, jak jsem se dozvěděla, s mentálním postižením. Jakého rozsahu a proč jsem netušila. Ty holčičky byly jedna jako druhá.

„Jak se může takhle nemocné dítě narodit?“ ptala jsem se různých známých, kteří samozřejmě nemohli v době hluboké totality znát odpověď. O mentálním postižení či o psychických vadách a poruchách nebylo přípustné ani diskutovat, natož je mít v rodině.

Nemocní byli zavíráni do ústavů a nemocnic, jejich život tak býval velmi předčasně „mentálně“ ukončen.

Boj s větrnými mlýny

Vrtalo mi hlavou, jak mohou mít všechny neteře stejnou nemoc. Sblížila jsem se s prostřední Leničkou a zjistila, že ve svých deseti letech neumí číst, počítat, ani se podepsat. Chodila, stejně jako její sestry, do zvláštní školy.

Ty byly tehdy určené právě pro slabší či postižené děti. Tyhle obyčejné školní věci sice nezvládala, zato byla velmi přátelská a otevřená, mnohem sympatičtější než většina jiných dětí jejího věku.

Uměla vymyslet tu největší rošťárnu, zároveň dokázala dlouhé hodiny sedět uprostřed lesa, pozorovat stromy a ptáky a překrásně o nich vyprávět. Její city byly tak hluboké a upřímné, že zůstaly v mé paměti navždy. Tolik jsem se toho od ní naučila!

Uměla dokonale napodobovat zvuky zvířat a věděla, jaké květiny rostou na jaře a jaké v létě. Její znalosti byly naprosto přirozené a čisté, žádné učebnice k nim nebylo potřeba.

Jiná, ale přesto šťastná!

Jak šly roky dál, s Lenkou jsme si rozuměly čím dál víc. Snažila jsem se zjistit původ její nemoci a proto jsem se obrátila znovu na svou mámu. „Nikdo neví, jak to bylo,“ poskytla mi dost vyhýbavé odpovědi na moje otázky.

Hlavou mi vrtalo, jak mohou mít všechny tři holky stejné postižení. Je to snad vrozené? To prostě nemůže být náhoda. A taky nebyla. „Víš, ona tvoje sestra dost pila, když byla těhotná,“ řekla mi jednou maminka konečně.

„ Když žena v těhotenství pije alkohol, může se jí narodit postižené dítě,“ vysvětlovala mi. Přišlo mi to hrozně nezodpovědné. Jak to mohla udělat? A hned třikrát za sebou. Měla jsem na sestru neskutečnou zlost a mám jí pořád, i když je už po smrti.

Zopakovat stejnou chybu třikrát za sebou je prostě neodpustitelné! Lenička má dnes už před důchodem. Má stálého přítele, práci na částečný úvazek a malý byt, ve kterém si spokojeně hospodaří. Myslím, že je šťastná.

Možná šťastnější než já, nebo kdokoli z „normálních“. I její sestry jsou samostatné, a přesto, že jim moje sestra tak ublížila, ony to zvládly!

Radka (71), Brno