Měla jsem to štěstí, že jsem potkala lásku na celý život. I když to zprvu vypadalo, že zůstane u jediného setkání…

Životní lásku jsem potkala v hospodě. Lituji, jestli vám to připadá málo romantické, ale už to nezměním. Ubezpečuji vás, že to nebyl noblesní restaurant, ale ten nejklasičtější hostinec čtvrté cenové skupiny, jmenoval se U Loudalů.

Přijela jsem do vesnice vlakem, na který měl navazovat autobus, ale jak už to tak chodí, vlak měl zpoždění, autobus ujel. Netušila jsem, že se stalo to nejlepší, co mě mohlo potkat, v duchu jsem nadávala jak dlaždič.

Vlekla jsem se s těžkým batohem vesnicí, jela jsem z holčičího trampování, v té době jsem hodně jezdila do přírody. Dnes by se mi po noci pod stanem zablokovala záda a skončila bych u doktora. Jenomže v době, o které chci vyprávět, mi bylo osmadvacet.

Zkoumala jsem jízdní řád, ze kterého jsem vyčetla – a bez brýlí, kde jsou ty časy – že spoj, na který čekám, přijede za osmdesát minut. Vydala jsem se za zvukem harmoniky. Byl vlahý letní večer, začínalo drobně pršet.

U stolku v rohu

V poloprázdné hospodě jsem zvolila maličký stolek v rohu, batoh putoval pod stůl, když jsem si ho sundala, měla jsem okamžik pocit, že vzlétnu – tak byl těžký. Objednala jsem si malé pivo a tatranku.

Hospodský se na mě díval výsměšně, vrtěl hlavou a žádal, ať si namísto tatranky objednám utopence nebo matesy. Trvala jsem na tatrance, což přilákalo další žasnoucí osobu, narozdíl od stokilového hostinského mimořádně přitažlivou.

“Pivo a tatranku?” zeptal se nevěřícně. Už mi to začalo trochu vadit, ale místo toho, abych štěkla, ať mi všichni dají pokoj, zatajil se mi dech. Můj protějšek byl vysoký hromotluk, přesně takoví se mi vždycky tak líbili!

Když obézní hostinský přinesl pivo se sušenkou, byli jsme už zabraní v rozhovoru. S tajemným neznámým byla ještě ke všemu velká legrace, měl úžasný smysl pro humor.

A vpadl do mého bytu…

Když jsem nastupovala do autobusu, uvědomila jsem si, že jsme si nevyměnili telefonní čísla a že o něm vím jen to, že se jmenuje Martin. Nerada jsem se smiřovala s tím, že tajemného neznámého už neuvidím.

Dá se říci, že z mé strany to byla láska na první pohled, bohužel velmi, velmi krátká. Snažila jsem se zapomínat, ale šlo to pomalu. Několikrát se mi o něm zdálo, po probuzení jsem si pokaždé s bolestí uvědomila, že už ho neuvidím.

Jednoho rána mě ale vzbudil podivný pocit. Cítila jsem kouř. Na chodbě v bytovce začalo hořet, požár se šířil, a než jsem stačila cokoli udělat, kdosi vyrazil dveře a vpadl do mého bytu. Byl to on – povoláním hasič. Svět je opravdu malý, a díky tomu mám úžasného manžela a dva výstavní syny.

Irena M. (50), Moravská Třebová