Zopakovat si po čtyřiceti letech sňatek se vším všudy, i se svatební cestou, bylo mým snem. První svatba byla jedna velká katastrofa a tak jsme se na tu druhou těšila. Jenže, dopadla ještě hůře, než ta první!

Vdávala jsme se mladá a naivní. A hlavně proto, že jsem „musela“, což tehdy znamenalo jediné: neplánované těhotenství. Mně se tahle nehoda stala ještě před dovršením dvacátých narozenin, ale nikdy jsem nelitovala. Vlastně to nebylo nic mimořádného. Vdaných byla již polovina všech mých spolužaček z učňáku.

Rodiče se na vnoučka moc těšili

Mojí jedinou starostí tehdy bylo, abych měla hezkou svatbu. Bílé šaty, krásnou kytici a také auto, které mě odveze před Národní výbor, jak se dříve říkalo Městskému úřadu. Naše stará rodinná škodovka moc parády už nenadělala!

Byla jsem jedináček a hlavně táta udělal, co mi na očích viděl. Když jsem s malou dušičkou oznámila, že čekám miminko, div se štěstím nerozplakal. Ani se nezeptal, kdo je otec. Bylo mu to jedno. Už se viděl, jak vozí kočárek a potom chodí s vnukem na fotbal.

„A co když to bude holčička?“ smála se mamka, ale on si nedal říct: „Bude to kluk jako buk!“ Měl pravdu a mně se o pár měsíců později narodil Honzík. Manžel byl stejně starý, či spíš mladý, jako já. Čekala ho vojna a studium na vysoké škole.

Že vystuduje, slíbil svojí milované babičce, u které vyrůstal a mínil slib dodržet.

Na svatbu jsme nevzpomínali v dobrém

Když se vrátil z vojny, čekala mě větší dřina, než když byl pryč. Musela jsem se totiž od rodičů, kteří mi se vším pomáhali, přestěhovat do vlastního. Ale k té svatbě. Všechno, po čem jsem toužila, se mi splnilo.

Hlavně díky mým hodným rodičům, ale přesto dopadla svatba katastrofálně. Po obřadu následovala hostina, která se měla konat v nejhezčí místní restauraci. Jídlo bylo připálené, obsluha podnapilá a dort, upečený na zakázku, nešel pozřít.

Ani koláčky nedopadly slavně a tak jsem se těšila na skromnou svatební cestu. Moji rodiče nám zaplatili týden v Krkonoších. Nebyl to asi moc dobrý nápad, protože já kvůli velkému břichu už nemohla lyžovat a na procházky nebylo kvůli závějím kam chodit.

Na svatební obřad nám časem zbyly jen špatné vzpomínky a také kýčovité pozvánky, kterým jsme se dlouho smáli.

Toužila jsem po znovuobnovení slibu a taky dortu

Roky ubíhaly, z manžela se stal pan učitel a ze mě maminka tří krásných kluků. Holčičku mi osud nedopřál. Prožili jsme spolu s manželem hezký život, a když se naši kluci osamostatnili, začali jsme si užívat znovu nabyté volnosti.

Každé léto jsme si dopřáli hezkou dovolenou a přes rok i nějaký ten víkendový pobyt. Co víc jsme si mohli přát? Snad jen tu další svatbu, znovuobnovení manželského slibu. Hodně jsem po té svatbě toužila. Ne, že bych chtěla nový prstýnek, nebo tak něco.

Ale představa, že na té druhé svatbě budou moji rodiče i naši synové s partnerkami a vnoučaty, byla pro mě moc lákavá. Toužila jsme po hezkém, a hlavně dobrém dortu i těch koláčcích, a také po pořádné svatební cestě. Tentokrát někam do tepla!

Na svatbu jsme málem nedojeli

„Co kdybychom se znovu vzali?“ překvapila jsem jednou nečekaně svého manžela otázkou, z které se málem zadusil kouskem chleba. Zeptala jsme se ho totiž u snídaně a nějak mě nenapadlo, co mu způsobím. Když přestal kuckat, jen rezignovaně pokýval hlavou:

„No jo, jestli myslíš…“ Byla to jeho obvyklá odpověď. Asi se mu do svatby moc nechtělo, ale já nedbala. Kula jsem železo, dokud bylo žhavé! Svatba se měla konat na místním zámečku s vyhlášenou restaurací a vše muselo být dokonalé. Pozvánky, šaty i pohoštění.

Vézt nás mělo stejné auto, jako kdysi. Černá škoda 603, dnes už veterán! Právě ona se ale stala příčinou prvního svatebního zádrhele – pozdního příjezdu. Porouchala se totiž hned, co vyjela, a my museli čekat na náhradní vozidlo. Ošklivé a zaprášené.

K moři jsem odjela coby čerstvá novomanželka

Na svatebních šatech jsem měla z toho prachu šmouhu a kytice mi ve velkém vedru úplně zvadla. Díky vysokým letním teplotám mi natekly prsty a prstýnek nešel nandat. I pohoštění v restauraci, světe div se, bylo stejně špatné, jako to před lety.

Včetně podnapilého personálu. „A potom, že člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky?“ zeptal se manžel a spiklenecky na mě mrknul. Rozesmála jsem se a se mnou i všichni naši hosté. Vždyť naše hezké manželství za ty útrapy stálo!

Vše nám vynahradila až povedená svatební cesta. U moře, kde mělo být teplo, sice celý týden pršelo, ale nám to tentokrát vůbec nevadilo!

Jitka T. (57), Tábor