Když vidíte vlastní dceru, jak se řítí do zkázy a nemůžete nijak zasáhnout, je to naprosto šílené. Moje zoufalství nezná mezí.

Nikola bezmyšlenkovitě míchá kávu, která stojí před ní na stole. Je pobledlá a má rudé oči od pláče. Pod okem má velký, fialový monokl. Nic jiného nevidím, protože má na sobě rolák s dlouhými rukávy, přestože je dnes docela teplo.

Ale dovedu si představit ty další modřiny po jejím těle. Není to poprvé, co ke mně moje dcera přijela i s malou Anežkou, takhle zřízená. A myslím si, že to není ani naposled. Bohužel.

Stále stejný scénář

Ačkoliv se my již několikrát podařilo dceru přesvědčit, aby své napadení ohlásila na policii, zajela jsem s ní k lékařce, která jí napsala podrobnou zprávu o zraněních, které ji její manžel způsobil, nakonec vždy všechno vzala zpět a vrátila se domu.

Domu do toho pekla. Je to nepochopitelné a je to tak. Jsem zoufalá, přitom jsem už od samého začátku věděla, že Milan je pěkný darebák, ale Nikola nechtěla nic slyšet.

Od prvního momentu

Když jsem poprvé uviděla Milana, zablikala mi kontrolka v hlavě. Nerovnej člověk, který se nedokázal podívat pořádně do očí. Úlisný a hrubý. Nechápala jsem, co na něm Nikola má. Jenže ona ho viděla docela jinýma očima.

Na první pohled totiž dokázal tento psychopat působit velice mile a společensky. Já mu to ale nespolkla a myslím si, že on to moc dobře pochopil. Proto hned od prvního okamžiku mezi námi vzplál boj.

Moje snaha byla marná

Věděla jsem, že musím dceru před tímto predátorem chránit. Ale moje možnosti byly velice omezené. Nikola mé argumenty vůbec neposlouchala. A když otěhotněla, bylo jasné, že už jí svatbu nijak nerozmluvím.

Už tehdy jsem měla ale podezření, že je Nikola vystavená domácímu násilí. Tehdy to ale ještě vehementně popírala. A tak byla svatba. Pak se nám narodila Anežka, moje krásná a roztomilá vnučka.

Konečně to přiznala

Když bylo vnučce asi čtvrt roku, přijela Nikola jednou pozdě večer ke mně domů. Byla samá modřina a konečně přiznala, že ji manžel bije. Měla z něj strach a bála se o dítě. Zůstala u mě pár dní. Vše jsme ohlásili.

Na chvíli jsem ji dokázala přesvědčit, aby u mě zůstala, že ji s malou pomůžu. Zdálo se, že je rozhodnutá. Pak ale volala Milanovi a za dvě hodinu už byla sbalená a jela zpátky k němu. A tak se to neustále opakuje už dva roky.

Je to moje vina?

Útoky a drzosti mého zetě se neustále stupňují a já mám vážné obavy o zdraví i život mé dcery a také vnučky. A ptám se sama sebe. Je to vážně moje vina, jak mi jednou dcera vmetla do obličeje?

Ano, i já žila s násilníkem a trvalo mi hodně dlouho, než jsem od něj dokázala odejít. Ale přece nenechám dceru, aby opakovala mé chyby.

Tereza B. (50), Olomouc