Když se kolem mě začal ten postarší muž v kožené bundě točit, měla jsem k němu odpor. Kdo ale poznal jeho těžký osud , hluboko před ním smekl. A já? Už nikdy nechci jiného!
Potkali jsme se v Bulharsku. Byla jsem na dovolené s kamarádkami, a tak jsme si těch několik dní užívaly plnými doušky. Všude bylo plno nádherných, ztepilých Bulharů, kteří rozhodně nedělali ostudu svému slavnému předkovi Spartakovi. Bylo k vzteku, že právě na mě se nalepil tento postarší típek. Podle postavy to nebyl žádný udatný gladiátor a hlavu mu nezdobily kudrny, ale holá lebka. Nechápala jsem sama sebe, proč se s tím člověkem bavím. Černá kožená bunda a tetování na rukou mu na věrohodnosti nepřidaly. V jeho očích ale bylo něco, co mě fascinovalo. Dokázal hladit pohledem. Když jsem se do nich zahleděla, plula jsem vesmírem na létajícím koberci. Po návratu do Čech se mi začalo po tom člověku stýskat. Zjistila jsem až dodatečně, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Byl zábavný, ale nikdy nehovořil o sobě a svém životě.
Jel za mnou stovky kilometrů
Byla jsem zaskočená, když najednou stál před mou prací. Byl to muž činu, a tak mu stačilo i těch málo informací, co o mě věděl. Ostatně tolik kadeřnictví v našem malém městě zase nebylo. Hodně jsem o Bobim vyprávěla, ale nikomu jeho fotky neukazovala. Vymýšlela jsem si a jeho vzhled upravila k obrazu svému a podle své fantazie. Najednou tu ale byl, a to nebylo příjemné. Hlavně ho nesmí nikdo vidět, říkala jsem si. Zejména mí rodiče ne, takový „poděs“ by nepřežili. To by byla ostuda, kdyby se můj vztah provalil. Proto jsem souhlasila s jeho nápadem vzít si několik dní volno a vyrazit k jeho známým do Německa. Nemohla jsem se dočkat, až budeme za hranicemi mého města a raději i okresu, aby nás někdo nezahlédl. Uháněli jsme na jeho silném rychlém stroji dálnicí a mířili k francouzským hranicím. Do Francie jsme však nedojeli, jeho cesta směrovala do jednoho z velkých německých měst. Ubytovali jsme se v hotelu a spěchali za jeho známými.
Žárlila jsem jako pominutá
Nebylo mi rozhodně příjemné, když se k němu s otevřenou náručí a velkým nadšením přihnaly dvě nádherné, štíhlé, exotické krásky. Ebenově černé dlouhé vlasy zdobily snědé tváře nádherných rysů, velké oči jim zářily jako hvězdy. Celá duše se mi v těle zachvěla nenávistí, měla jsem na sebe vztek, že se nemohu tomu stavu ubránit. Bylo to silnější než já. Jak vůbec můžu na takového chlapa žárlit? A co na něm ty dvě holky vidí? Nemohla jsem ani mluvit, jak mě ten pocit dusil. Tulily se k němu s takovou láskou, oňuňávaly ho, smály se a on je poplácával po zadečku. Bylo toho na mě moc. Slyšela jsem sama sebe, jak říkám, že toho mám dost. Vrazila jsem mu facku, na kterou nikdy nezapomněl, a běžela ulicí k hotelu. Přes slzy jsem neviděla. Do někoho jsem vrazila, zakopla o psa na vodítku a málem vběhla pod auto. Co na mě řidič křičel, jsem naštěstí nerozuměla. Vrazila jsem do pokoje a zuřivě bušila polštářem, na kterém jsme ještě před chvílí šťastně vyspávali.
Pochopil, že ho miluju
Bouchal na dveře, abych otevřela. Musel mě hodně přemlouvat. Slyšela jsem, jak se ty dvě nádhery na chodbě chichotají, a to mě zuřilo ještě více. Ječela jsem a nechtěla nic slyšet. Až ve chvíli, když mi došel dech a na několik vteřin jsem ustala v žárlivém běsnění, křikl přes dveře: „Jsou to moje dcery, miláčku!“ Tomu jsem nemohla uvěřit. Ale bylo tomu tak. Ukazovaly mi jedna přes druhou své pasy, na kterých skutečně figurovalo Bobiho jméno. Styděla jsem se za sebe. Ale můj Bobi to vzal s velkým pochopením. I tu facku mi odpustil. Stála mu prý za to. Díky mé hysterické scéně totiž poznal, že ho miluju. Jeho životní příběh mě zasáhl. Lékaře by v jeho image nikdo nehledal. Přesto patřil mezi velmi nadějné bulharské chirurgy. Oženil se z lásky, narodily se mu dvě krásné dcery, a protože si přál ještě syna, s velkým očekáváním zkusili se ženou třetí dítě. Bohužel nepřízeň osudu zasáhla jako blesk. Synek se narodil těžce postižený. Vzápětí po porodu zemřel, a několik dní po něm i jeho milovaná žena. Bobi řešil své neštěstí tak, že se odstěhoval s malými dcerkami do Belgie. Stal se z něho vynikající lékař světového formátu, a spolu se svou profesí dokázal dobře vychovat obě dcery. Ve chvíli, kdy jsem je potkala, studovaly v Německu vysokou školu.
Konečně se dočkal syna
Do rodného Bulharska se vrátil až po patnácti letech. Za vydělané peníze chtěl ve své zemi založit sanatórium a lázně. Už nevěřil, že ještě někdy potká ženu, se kterou by dokázal žít a založit rodinu. A já přišla. Dnes je Bobi už osm let můj manžel. Dočkal se nejen své soukromé praxe a jeho sny a plány se dále vyvíjí v duchu jeho představ. A co více? Osud mu dopřál vytouženého syna. Davídkovi je šest, a je to zdravý, čilý a chytrý chlapec, který nám oběma dělá velkou radost. A aby nebyl v rodině sám, obě Bobiho dospělé sestry založily rodiny a každé z nich se také narodil syn. A Bobi si všech tří chlapečků užívá. Do Německa za nimi jezdíme na Vánoce a oni zase k nám do Bulharska v létě, aby si užili moře.
Mirka (43), Tábor
