Dlouhá léta jsem žila v přesvědčení, že je nejlepší ničeho si nevšímat a do ničeho se neplést. Dnes už vím, že to nebyla zrovna ta nejlepší životní filosofie.

Ta mladá, hezká žena mi pevně svírá ruku a už poněkolikáté mi děkuje. Celá se klepe a po tvářích jí stékají slzy. „Kdyby nebylo vás, tak máma by tu už nebyla. To je hrozné!“ Stojíme na nemocniční chodbě a mě přepadají trochu rozpaky.

Ano, pomohla jsem, ale zase tak velké hrdinství to nebylo. Jenže Daniela, tak se ta dívka jmenuje, to vidí jinak. Už také proto, že jí prý trochu hryže svědomí.

„Nešla byste se mnou na chvíli na kávu, zvu vás.“ Vychrlí pak ze sebe najednou a opět mě nervozně chytne za ruku. Přikývnu a jdeme. Moc chce znát podrobnosti.

Podivní sousedé

A tak před ní pomalu rozmotávám celý podivný příběh její maminky. Ta se k nám do domu přistěhovala před pěti lety. Mysleli jsme si, že chlapík, který ji tehdy doprovázel, je její syn. Teprve později se ukázalo, že jde o jejího nového přítele.

Proslýchalo se, že kvůli němu opustila rodinu a odešla s Tadeášem do jiného města. Celý dům byl v šoku. Lidé těžko snášejí, když někdo vybočuje z normy. A tak pro nás paní Drahoslava byla hned od začátku odepsaná. Stydím se to přiznat, ale i pro mě.

Snažila se spřátelit

Zpočátku byla paní Drahoslava samý úsměv, neustále v dobré náladě. Mladistvě se oblékala a vypadala velmi dobře. Vlastně nikdo z nás nedokázal uhodnout, kolik je jí ve skutečnosti let. A ona se moc s ničím nesvěřovala.

Přesto se se mnou snažila navázat kontakt. Nestála jsem moc o to. Mám manžela, dospělé děti vnoučata a co je za zdmi našich rodinných dveří, mě nezajímalo. Drahoslavamě opakovaně zvala na kávu, ale odolávala jsem.

Snad to byla žárlivost

Jednou večer mi v bytě praskla voda. Vůbec jsem nevěděla, co s tím. A manžel byl zrovna někde na služební cestě. Z naprostého zoufalství jsem vyběhla na chodbu a zazvonila u sousedů. Doma byl jen pan Tadeáš. Okamžitě ke mně naběhl.

Ukázalo se, že je velice šikovný a tak mi vše opravil. Nechtěl žádnou odměnu a tak jsem ho pozvala na večeři a na panáka. Když jsem mu dolila sklínku, zazvonila u dveří Drahoslava a netvářila se právě přátelsky. Prý nás slyšela až na chodbu, jak se smějeme. A že prý na pánské návštěvy po desáté večer je nějak moc pozdě.

Přestala mě i zdravit

Vůbec jsem její naštvanost a žárlivost nechápala. Vždyť o nic nešlo. Jenže jsem to neměla komu vysvětlovat. Nejenže se mnou paní Drahoslava nemluvila, ale ani mi neodpovídala na pozdrav. Pustila jsem to raději z hlavy a zase si hleděla svého.

A to i tehdy, když po nějakém čase, začaly být sousedé nepřehlédnutelní díky častým a hlasitým hádkám.

Šlo to s ní s kopce

Zhruba před rokem práskl Tadeáš dveřmi a definitivně odešel. Drahoslava začala chřadnout. Příliš na sebe nedbala, dost zhubla a na člověka se ani nepodívala. Říkala jsem si, že to tak dopadnout muselo, a bylo mi jí líto.

Kolikrát jsem ji už chtěla vzít kolem ramen. Pak jsem se zarazila. Hleď si svého, do ničeho se nepleť, znělo mi v hlavě. Když jsem ale Drahoslavu neviděla celé tři dny, zalarmovala jsem policii. Našli jsme ji ještě včas.

Drahoslava ležela v posteli a odmítala žít. Nejedla, nepila a pomalu umírala. Úplně vyčerpanou ji odvezli do nemocnice. Policie pak kontaktovala její rodinu.

Na nic není pozdě

Tohle jsem nyní všechno vyprávěla její dceři Daniele. Ta před léty, kdy matka odešla od táty kvůli „zajíčkovi“, na mámu zanevřela a přerušila s ní veškeré kontakty. Teď si to hrozně vyčítá. Ale myslím si, že nemusí.

Drahoslava ji, až půjde z nemocnice, bude moc potřebovat. A Daniela jí vše určitě vynahradí. Myslím, že už stejně, jako já, pochopila, že před starostmi druhých se nemají zavírat dveře na zámek.

Možná, že příště udělám nějakou chybu já nebo Daniela a budeme také potřebovat cizí pomoc.

Vendula H. (53), Znojmo