Je třeba si vážně užívat každý den, protože nikdo neví, který bude ten poslední. Došlo mi to až nedávno, když odešla Jaruška.

Stojíme v hloučku kolem naší cvičitelky a jsme v šoku. Zíráme totiž nevěřícně na papír, který drží v ruce. Je to parte a na něm jméno naší Jarušky. Zemřela naprosto nečekaně a náhle. Pouhý den poté, co jsme ji viděli naposled. Cvičila přímo přede mnou.

Seriozní dáma

Když přišla Jaruška poprvé do šatny, říkali jsme si, co to je za dámu. Vyfiknutá, upravená, nabitá neuvěřitelnou energií, až jsem se trochu bála, že tohle cvičení pro ni nebude. Opak byl ale pravdou.

Jen co se Jaruška převlékla do cvičebního, rozložila na zem v tělocvičně karimatku, byla rázem jedna z nás. Hned při první hodině jsme si díky ní všechny potykaly. Jaruška nás prostě dala dohromady. A pobavila nás svým odzbrojujícím smíchem.

Sluníčko za každé situace

Časem jsem pochopila, že Jaruška nemá tak bezstarostný život, jak se všem zdálo. Přesto byla stále neuvěřitelně optimistická, plná energie a dobré nálady. Na nás na všechny působila jako maximální energetická nabíječka, sluníčko, které nás vždy rozesmálo.

Naše trable vždy pozorně vyslechla a pak dokázala povzbudit. Své starosti neřešila. Byla tak neuvěřitelně plná života, že jsme si vůbec neuvědomovali, že je z nás vlastně nejstarší.

Ještě minulý týden

Naposledy přišla Jaruška v nových leginách. Když jsme jí je chválili, dělala si z toho ještě legraci a provokativně na nás vystrkovala zadek. Smála se přitom od ucha k uchu. Pak odjela domů a druhý den umřela.

Stále koukám na prázdné místo před sebou a přes slzy nevidím ani na cvičitelku. Jaruška tu bude už vždycky chybět, protože už nikdy nepřijde.

Klára L. (57), Brno