Stále jsem slýchala jen rozkazy, abych šetřila a neutrácela. Až malý vnouček mě přivedl na jednoduchou myšlenku. Budu lhát!

Spoření pro mě bylo vždy samozřejmostí. Už coby malá holka jsem měla ne jednu, ale několik kasiček. Spořila jsem na dárky pro ostatní a také pro sebe na oblečení. Později, když jsem se vdala, jsem si zavedla systém obálek. Na jídlo, energie, dovolenou. Ke stáru mě ale tohle skrblictví přestalo bavit.

Manžel stále spořil

Obě dcery byly dospělé a nic nepotřebovaly. Hodně pracovaly a také hodně vydělávaly. Já si v těch posledních letech, co jsem také měla slušný příjem, chtěla také něco užít.

Nic světoborného, ale koupit si hezkou kabelku nebo dražší krém a nemuset pořád počítat každou korunu! „Musíme si našetřit na důchod. Každý bychom měli mít alespoň milion!“ oznámil mi manžel a hned začal počítat, kolik musíme měsíčně strčit na knížku.

Koukala jsem na něho, zda se nezbláznil. Proč bych měla mít v bance milion, když nevím, zda se dožiju zítřka? Hned jsme mu to řekla, ale byl z toho pěkný oheň na střeše. Byl prostě pořád v opozici, ten můj skrblík.

Nedopřál by mi ani kadeřníka

Přezdívku jsem mu dala jednou z legrace, ale už mu zůstala. Říkaly mu tak dokonce i dcery a později i náš zatím jediný vnouček Toník. Byl taková chytrá hlavička a moc roztomilý. Rozmazlovala jsem ho, jak to jen šlo. Od toho přece babičky jsou!

Jednou si hrál na zemi s legem, které jsem mu pravidelně kupovala. Moc ho to bavilo, tak proč ho v jeho vášni pro stavitelství nepodpořit. Manžel po příchodu z práce vždycky zasedl, či spíš zalehl k němu a stavěl si s ním.

Já byla toho dne u holiče a čekala nějakou pochvalu, protože jsem změnila barvu i střih vlasů. Skrblík mě ale hned napomenul: „No to asi stálo majlant, co? Máš to zapotřebí?“ Jeho napomenutí se mě opravdu dotklo. To jsem se vážně musela bát jít ke kadeřníkovi?

A to nevěděl, že v kabelce mám dost luxusní voňavku, které jsem cestou od toho kadeřníka nějak nemohla odolat…

Vnouček mi dal cennou radu

Nemínil jsem si jeho plísnění líbit a také mu pár věcí vyčetla. Vnouček si nerušeně hrál. Jakoby vůbec nic neslyšel! Když manžel naštvaně práskl dveřmi, podíval se na mě těmi svými modrými kukadly a řekl: „Babi, když něco ve školce vyvedu, klidně zalžu.

Maminka říkala, že nepříteli se lhát smí!“ Jeho hláška mě rozesmála. Odpustila jsem si pár výchovných vět a dala mu pusu! Později jsem si uvědomila, že měl Toník pravdu. Občas se prostě lhát musí! A tak lžu. Svému Skrblíkovi nejvíc, samozřejmě:

„Ne, ten krém jsem už měla, ne, ta halenka je stará, ne, nebyla jsem na kosmetice. Boty byly ve slevě! Šaty jsem zdědila po kamarádce… Od té doby jsme spokojení oba a já mám navíc klid!

Taťána H. (54), severní Čechy