Když jsem se rozvedla, zůstala jsem sama s dvouletým synem. Bylo to dost složité, řešila jsem finanční problémy a široko daleko nikdo, komu bych se svěřila nebo kdo by mě podržel.

Změnilo se to až po roce, kdy jsem si našla práci a do mého života vstoupil nový muž – Adam. Pomáhal mi se synem i okolo domu, který mi naši odkázali. Nastěhoval se ke mně po šestiměsíční známosti a vše pak najednou začalo skřípat.

Často chodil do heren a barů, a já zjišťovala, že dost pije. Dlouhou dobu jsem to tolerovala, snažila jsem se vše přehlížet. Po nějaké době jsem mu řekla, že to takhle nejde. On se omluvil, slíbil, že se to už nebude opakovat a já mu vždy uvěřila.

Po další době přišla rána z čistého nebe. Adam, místo toho aby chodil do práce, vysedával po restauracích nebo doma. „Takhle to nejde, já ze svého platu neuživím tři lidi a navíc propiješ plno peněz. Doma už nejsi schopný ani nic udělat,“ nadávala jsem.

Nebylo to však nic platné, zajímal se jen o své kamarády, restaurace a podobná zařízení.

Z bytu mizely věci

Byl listopad a já se dostala na čtyři dny do nemocnice. Po příchodu domů opět uhodilo, chyběly mi veškeré zlaté šperky. Zeptala jsem se Adama, ale on se tvářil, že o ničem neví.

Nechala jsem to být a začala znovu chodit do práce, abych vydělala peníze na poplatky, na jídlo a vánoční dárky pro syna. Den před Mikulášem jsem dorazila domů, kde na mě čekalo šílené překvapení. V kuchyni chyběl překapávač, v obýváku video a televize.

Adam přišel opět v noci v podivném stavu a já na něho vyjela: „Můžeš mi říct, kde jsou všechny ty věci?“ S klidným hlasem mi odvětil: „V zastavárně, potřeboval jsem prachy, dlužil jsem kámošovi…“ A tak to bylo pořád dokola.

Pořád jen samé sliby

Po Vánocích na mě čekala další jobovka: Adam je alkoholik a také bere drogy, na to potřebuje tolik peněz. Hned mi došla spousta věcí. Přesně tak zněla smutná pravda, dokonce se i přiznal.

Co mě to potkalo, já jsem ale husa pitomá, proč jsem si s ním něco začínala, běželo mi hlavou. Bylo to nepopsatelně hrozné období, bála jsem se každého následujícího dne, toho co bude, co udělá.

„Našel jsem si práci, zítra nastupuji…“ To mi říkával také dost často, ale pracovat vydržel vždy jen pár dní, někdy týdnů, ale pak odešel, nebo ho vyhodili. A důvody? Chodil do práce opilý, pil v pracovní době nebo se tam ukázal jen zřídka kdy.

O všechno jsem se musela postarat sama

Byla jsem naprosto unavená, zoufalá, vystrašená. Nevěděla jsem, co dál, dokonce jsem se nemohla nikomu ani svěřit, jak moc jsem se za to styděla. Chtěla jsem mu stále pomoci, ale jak?

Sama jsem měla malého syna, kterého jsem nemohla ani nechtěla zanedbávat kvůli alkoholikovi. Přes den v práci, odpoledne se synem, večer v kuchyni, pořád sama se svým strachem a obavami. Pomalu ustupovaly síly a já cítila, že už to dlouho nevydržím.

Žila jsem s narkomanem a alkoholikem. Docházelo mi, že na něj vydělávám, že u mě má teplé hnízdečko, kde má vše a kam se může vrátit. Tak takhle ne. Byla jsem naplno rozhodnutá říct mu, že je konec.

Odvezla ho záchranka

Toho večera jsem byla opravdu odhodlaná mu všechno povědět, tak jsem čekala dlouho do noci, než přijde z nějakého tahu. Neskutečně jsem se bála jeho reakce, nikdy na mě nesáhl, ale týral mě psychicky, což bylo daleko horší.

Nadával mi a mnoho nadávek šlo i na adresu mého syna. Náhle se ozvalo bouchnutí dveří, Adam se svalil do křesla a okamžitě usnul. Po půl hodině jsem sebrala odvahu a šla ho vzbudit a vše mu říct. Místo proslovu jsem však volala záchranku: lékař jen řekl, že pokud bych nezavolala, rána by se nedožil.

Konečné rozhodnutí

V nemocnici si poležel několik dní a já jsem si uvědomila, jak je nám doma bez něho dobře. Byl tam božský klid a já měla zase chuť žít. Po návratu jsem ho postavila před hotovou věc. „Chci, abys odešel. Nic ti nedlužím. Co dlužíš ty mně, neřeš, jen odejdi.

Jenom mě trápíš, jsem unavená, vyčerpaná, nevěřím ti.“ Adam se mlčky zvedl a začal si balit věci. Myslím, že ta rána, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce, byla slyšet hodně daleko. Odešel, já za ním zamkla a okamžitě se mi vrátila dobrá nálada.

Miluje mě i syna

Uběhly dva měsíce a já se cítila čím dál víc šťastná a klidná. Najednou nám zbývaly peníze, za které jsme jezdili se synem na výlety. Na muže jsem neměla ani pomyšlení, sice mi partner chyběl, ale po této zkušenosti raději už nikdy, zařekla jsem se.

Tak nějak se ale stalo, že po roce se v mém životě objevil muž, který mě stále někam zval. Já dlouho odolávala a nakonec se nechala zlomit.

Dnes jsem tomu ráda, není to nijak výjimečný ani dokonalý muž, ale nepije a chodí do práce, dokáže zajistit rodinu a je na něho spolehnutí. Mého syna bere jako své vlastní dítě a dokáže se o něj postarat. Vždy je doma a já se mu můžu svěřit.

Samozřejmě má i své chybičky, ale člověk po takovém pekle úplně přehodnotí celý život. Jsme spolu už přes deset let. Ze syna je už středoškolák a já pod srdcem nosím již šestý měsíc plánované miminko…

Věra T. (43), Brněnsko