Už jako dítě jsem jezdila s páteří do lázní, nebylo tedy divu, že se můj problém časem horšil. Dle lékařů mě prý nemine operace, můj problém se ale vyřešil sám.

Patřila jsem mezi děti, které vyrostly rychle, a to se projevilo na páteři nejprve skoliózou, a pak se k tomu přidávaly další potíže. K největšímu zlomu došlo po narození dětí, kdy jsem vláčela nákupy a malé děti do třetího patra bez výtahu.

Přišla chvíle, kdy jsem měla problém se narovnat, nemohla jsem ani ležet a spát, jak hrozně mě páteř bolela. Jít k lékaři nebyl čas, každá žena, která má dvě děti narozené krátce po sobě, to dobře zná.

Zatímco jsem u manžela nenašla kousek pochopení, moje matka vymýšlela ty nejšílenější scénáře o tom, že skončím na vozíčku a moje děti jí na krku. Tak jsem si raději nestěžovala, psychicky jsem ale byla na dně.

Byl to bláznivý nápad

Ten den mě kamarádka přemluvila, abychom společně s dětmi vyrazily do Prahy na Matějskou. Vzala jsem sebou taky svou mladší sestru Moniku v pubertě.

Vyzkoušeli jsme všechny atrakce pro nejmenší, a Monika se smutně zastavila u nějaké atrakce, kdy se lítá hlavou dolů. Samotné se jí ale nechtělo. Kamarádka řekla, že ona na něco takového nikdy nevleze, Monika upřela psí pohled na mě. „Zbláznila ses?

S mou páteří? To by byla moje smrt!“ A pak se to najednou ve mně zlomilo. Přišla opět ta moje chvilka – raději smrt, než takové utrpení. Aspoň udělám sestře radost. S tím jsem lezla do sedadla smrti.

Kamarádka mi to rozmlouvala a sama Monika najednou došla k názoru, že to nebyl dobrý nápad.

Jako znovuzrozená!

Když s námi sedadlo prvně zalomcovalo, myslela jsem, že udeřila moje poslední chvíle. Byla jsem bezmocná. Při dalším otřesu a mocném zalomcování mou postavou, jsem vyjekla bolestí. Monika začala vykřikovat, ať atrakci zastaví.

Kamarádka dole propadala panice, zatímco její syn nadšeně vykřikoval, že to dám. A pak přišel nějaký pád střemhlav po zádech dolů a zalomcování mým tělem sem a tam. A přesně v tu chvíli bolest zmizela. Já jsem snad v ráji, blesklo mi hlavou.

A pak jsem se začala smát jako blázen a povykovat, že to je úžasné! Že se cítím v nebi. Monika si myslela, že jsem se zbláznila. Když jsme zastavily a já vystupovala, měla jsem dojem, že se vznáším. Bolest byla tatam.

Páteř se mi odblokovala tak, že se bolest už nikdy nedostavila. Když si vzpomenu, jak moc jsem se trápila a co všechno si představovala, tak se raduji ještě dnes – po třiceti letech!

Petra (61), Kolín