Bojím se budoucnosti

Total
1
Shares

To, že moje zapomínání není jen běžná únava mozku, jsem se dozvěděla teprve nedávno. Nevím, jak s tou krutou pravdou mám ale žít dál.

Stojím uprostřed místnosti a nevím, proč jsem se sem vrátila. Ještě před domem na chodníku mi to ale bylo jasné. Bála jsem se, že jsem něco neudělala a šla to domů zkontrolovat. Ale co? Je to hrozný pocit, který bych nepřála ani největšímu nepříteli. Ta bezmoc, ta beznaděj. V hlavě jako vymetýno a čím víc se soustředíte, tím větší prázdno v hlavě je. Zkontroluji pro jistotu plyn, vodu. A pak mi to dojde – v koupelně jsem nezhasla. Konečně můžu jít do práce. Zatím tam trefím a ještě jsem schopna udělat, co po mě chtějí. Ale jak dlouho?

Strašlivá diagnóza

Moje potíže začaly asi před rokem. I když šlo o obyčejné zapomínání, kterým trpí v mém věku kde kdo, okamžitě mě to vyděsilo. Co když je to Alzheimer? Vím moc dobře, co to znamená. Měla ho moje babička. A to peklo, co jsme s ní několik let společně prožívali celá rodina, bylo vážně hrozné. Když se mé výpadky paměti zhoršovaly a provázela je lehká dezorientace, šla jsem raději k lékaři. Pravda byla pro mě zdrcující. Mám Alzheimra!

Lepší je nevědět

Jsem bohužel velmi dobře poučený pacient, na rozdíl od mé babičky. Ta postupně ztrácela pojem o realitě a vlastně jí to později už přestávalo tolik vadit. Já bohužel moc dobře vím, jak to celé nedůstojně končí. A strašně se toho bojím. Vím, že ve finále je zničená celá rodina mnohem víc, než samotný pacient. Nechci, aby mě moje děti a vnoučata jednou viděli v tom strašném nedůstojném stavu. Jenže není jak to udělat. Dobrovolně sama skoncovat se životem nedokážu a nikdo jiný to za mě neudělá. Budou mě udržovat zuby nehty při životě dokud ze mne nezbude jen nesvéprávný zoufalý uzlíček. Moc se bojím.

Zuzana N. (59), jižní Morava

Také se vám může líbit