Jako v každé třídě na gymnáziu, tak i u nás jsme měli ve třídě puberťáky, samotáře i frajírky. Z té poslední kategorie byl nejvýraznější právě Radek…
Jezdil do školy na motorce, nosil koženou bundu, trička s nápisy a všem dával okázale najevo, že je prostě osobnost. U holek budil rozporuplné pocity.
Ty „slušnější“ slečny se o něm vyjadřovaly jako o laciném pozérovi a nechtěly s ním mít nic společného, ty z nás, které rovněž chtěly působit spíše svojí osobností a ne nalíčenými tvářičkami a módními účesy, se mu snažily přiblížit.
Zahalen tajemstvím
Radek nebyl namyšlený a nestranil se nás, ale současně do svého světa nikoho příliš nepouštěl. Jedna spolužačka o něm prohlásila: „Ten by byl klidně schopný poslat tě v půlce rande domů, pokud by ses chovala jinak, než jak se mu to líbí.“ „Proč myslíš?
Víš snad o nějaké holce, která s ním na rande byla?“ vyzvídala jsem. „Zeptej se Moniky,“ poradila mi a já to opravdu udělala.
Špatná pověst
Když jsme si zanedlouho s Monikou povídaly cestou ze školy a řeč se stočila na kluky ze třídy, dostalo se i na Radka. „O tom mi ani nemluv,“ zamračila se. „Co proti němu máš?“ zeptala jsem se jakoby nic.
„Je to hloupý frajer, který se neumí chovat,“ řekla Monika. „Pozval mě na schůzku. Nejdřív bylo všechno v pohodě.
Jenže pak jsme se chytli kvůli nějaké hlouposti a on normálně sedl na motorku a nechal mě na kraji města.“ „A to se ti ani pak neomluvil?“ divila jsem se. „Možná chtěl, ale já jsem s ním odmítla mluvit,“ odsekla Monika.
Na tom chování, které popsala, mě něco odrazovalo, ale současně i něco fascinovalo. Radek mě zajímal čím dál tím víc a už jsem zcela vážně uvažovala o tom, jak to navléknout a svého spolužáka „sbalit“. Vymyslela jsem si prostou, ale účinnou lest.
Výmluva
Když jednoho dne po vyučování mířil ke své motorce, rychle jsem ho dohonila a požádala ho, zda by mě nemohl odvézt domů. „Strašně moc dnes spěchám, moc bys mi pomohl,“ snažila jsem se, aby můj hlas nezněl příliš prosebně.
„Tak jo, pro tebe to udělám, Ivo,“ kývl k mé velké radosti a já se za něho posadila. Držela jsem se pevně, kdyby se náhodou chtěl předvádět rychlou jízdou, ale počínal si opatrně, jako zkušený řidič.
Projížďka
Jakmile jsme zastavili u nás před domem, na rovinu jsem se Radkovi přiznala: „Víš, vlastně jsem vůbec nespěchala, jenom jsem se s tebou chtěla svézt. Zlobíš se na mě?“ Byla jsem připravená i na možnost, že mi vynadá, ale on se dal do přátelského smíchu.
„Mohla jsi to říct rovnou, já bych tě svezl i tak,“ řekl. „Opravdu? Tak ještě někam pojeďme,“ navrhla jsem. A Radek souhlasil.
První rande
Požádala jsem ho, ať na mě počká, zanesla jsem si domů školní batoh a rychle se převlékla do sportovního. Trochu jsem se bála, jestli mezitím neujel, ale poctivě tam čekal. Vydali jsme se na motorce za město.
Vyjeli jsme po lesní cestě na jeden kopec, odkud byl pěkný výhled. „Moje oblíbené místo,“ řekl Radek a já souhlasila, že je tam moc pěkně. „Bereš to taky jako rande?“ zaskočil mě nečekanou otázkou. Po chvilce jsem přikývla. Okamžik bylo ticho, a pak Radek řekl.
„Stejně jsem si myslel, že my dva se jednou dáme dohromady.“ Nijak jsem mu to nevyvracela.
Řekli jsme si ANO
Naše první rande tedy proběhlo takovýmto netradičním způsobem. Stala se z nás zamilovaná dvojice a společně jsme se „proláskovali“ až k maturitě. Spousta školních lásek nevydrží přes poslední zvonění. Ta naše patřila k těm výjimkám.
Po dalších třech letech jsme se vzali. A na svatební cestu jsme jeli – hádejte na čem… Ano, na motorce!
Iva R. (47), Klatovy
