Obrovký pocit křivdy, lítost a bezradnost. I to může jednoho dne pocítit rodič ze svého potomka, kterého s láskou vychovával. Kdo se však směje naposled, směje se nejlíp!

Když se mi narodila dcera Rozárka, byla jsem ta nejšťastnější matka na světě. Milovala jsem, jak voní, radovala se, když řekla první slovíčko a dmula se pýchou, když udělala první krůček. Byla kouzelná a velmi šikovná holčička.

Měla talent na sport a hezky malovala. Měla jsem z ní velkou radost a těšila se, že až vyroste, budeme jako kamarádky, které spolu budou chodit na kávičku, na nákupy a budou si říkat úplně všechno. Jenomže místo toho přišlo velké zklamání.

V dospáívání dcera všechny zájmy zahodila. Začla se stýkat s podivnými lidmi. Sekla s tenisem a odešla z výtvarné školy.

Šokující zjištění

Přesvědčovala jsem ji, aby alespoň školu dodělala, ale ona nechtěla rady dospělých poslouchat. Měla svou hlavu. Prý půjde raději vydělávat peníze. Místo stálého zaměstnání ale chodila jen na brigády. Doma byla čím dál méně. Nebyla s ní řeč o ničem.

Jednoho dne jsem v jejím pokoji našla sáček s jakýmsi bílým práškem. Všechno mi začalo docházet. Tak proto chtěla pracovat – aby měla peníze na drogy! Pohádaly jsme se a ona utekla z domu. Vyrovnávala jsem se stím dlouho.

Vlastně celá ta léta jsem se nemohla smířit s tím, že jsem přišla o milovanou dceru. Myslela jsem, že už ji nikdy neuvidím.

Karty se obrátily

Pak ale jakoby zasáhly boží mlýny. Uplynulo dlouhých deset let, když se Rozárie zjevila u mých dveří. Byla hezky oblečená, učesaná, rozhodně nevypadala na feťačku. A co víc – houpala kočárek s rozkošnou holčičkou.

Všechna zášť z nás najednou spadla a se slzami v očích jsme si padly kolem ramen. Minulost jsme hodily za hlavu. Dnes je vnučka už velká holka a pokaždé, když svou matku zlobí, říkám dceři „vidíš, takhle jsi zlobila ty mě“.

To dcera samozřejmě nerada slyší, ale nic neříká. Pro mě je to tak trochu zadostiučinění – jsem zlomyslná babička a užívám si to.

Alice P. (50), Brno