Vnučka Eva byla až po uši zavrtaná do svých knih a studia na vysoké škole. Bála jsem se, že se už ve svých pětadvaceti letech nevdá.
Naše Evička bývala poslušná holčička. Nosila šatičky, mašličky, ráda se točila na kolotoči a líbil se jí sousedovic Honzík. V osmé třídě se ale něco pokazilo, naše Eva najednou prohlásila, že půjde na vojenskou školu a bude lítat se stíhačkou.
Celá rodina se lekla, protože můj dědek jezdil závodně autem a utekl mi do světa. Hned jsme s dcerou pochopily, že vnučka podědila dědovy geny. Jít na vojenskou? To se nesmí stát.
Bude z ní zdravotní sestřička nebo půjde na zemědělku, s tou najde u nás na vsi dobré uplatnění. Jenže Eva chtěla do Prahy na vysokou. To se jí nakonec povedlo…
Spikly jsme se
Čas šel a ona se nikdy doma neukázala s žádným hochem ani o žádném nemluvila. Když jí bylo pětadvacet, chopila jsem se iniciativy. Kde ale vzít nějakého svobodného? Všichni se už dávno oženili!
Od sousedovic Honzy ale utekla žena i s dítětem… Je to hodný kluk, pracovitý, zedník, říkala jsem si, ten by naší Evičce postavil dům, a hned jsem běžela k sousedce. I Božence se ten nápad líbil – konečně bychom byly příbuzné.
Kdyby si mladí koupili ten domek, co stojí mezi našimi, mohli bychom zahrady propojit v jednu obrovskou. To by byla úroda! A samotná svatba by mohla být u nás ve stodole.
Věděla to celá vesnice
Když jsme celou tu parádu s Boženkou vymyslely, běžela tu novinu sdělit rodině, a já spěchala domů. Cestou jsem se stavěla v konzumu.
Jak to prodavačka – místní drbna slyšela, rychle pověsila na dveře ceduli s nápisem „zavřeno“ a běžela to rozhlásit po celé vesnici. Během hodiny to věděli v sousední vsi i na samotě u lesa.
Vymyslela jsem plán
Sousedovic Honzík se nebránil, naše Eva se mu líbila. Jen se mu zdála moc studovaná. „Přijď mi o víkendu posekat trávu,“ radila jsem mu. „A pak už to nech na mě!“ Spiklenecky jsem se na něj usmála.
Honza přikývl na souhlas, přesto jsem mu to každý den připomínala. A pak konečně nastal víkend a naše Eva přijela z Prahy domů.
Překvapení
Celá vesnice o ničem jiném nemluvila. Jak se zpráva nesla od domu k domu, každý k ní něco přidal, až se doneslo na úřad, že to naše Eva s Honzou táhnou už tři roky, že jeho žena utekla kvůli jeho románku s Evou a dokonce, že je Eva v očekávání.
Když Eva vystoupila z vlaku na našem nádraží, místní drbna čekala na nástupišti, aby vyzvěděla, jak se ta naše holka cítí. Eva bezelstně odpověděla, že skvěle.
Když jí ale chtěla vzít tašku, co nesla, a cestou se jí dvě děti zeptaly, jestli můžou jít za družičky, přiřítila se vnučka domů jako vichřice.
Vnučka se naštvala
Snažila jsem se Evě vysvětlit, že to byl jenom takový nápad, který se mi vymkl z rukou. Vnučka ale nechtěla nic slyšet. Otočila se na podpatku a vyrazila zpět k nádraží. Marné byly moje prosby, aby zůstala, a jestli si Honzu nevezme, že z toho bude ostuda.
Teprve od jejího mladšího bráchy jsem se dozvěděla, že Eva má už pětiletou známost a do naší vesnice se rozhodně nevrátí. Byla jsem ponaučena – prarodiče se zkrátka nemají plést dětem do života…
Vladimíra T. (71), jižní Morava
