Se sestrou jsme naprosto rozdílné povahy. Iveta byla vždycky divoká, vášnivá a nespoutaná, zatímco já jsem vysloveně rodinný typ. A právě to se mi vymstilo…

Jsem třináct let vdaná a s manželem Frantou jsme se před sedmi lety přestěhovali do domku, který z velké části přestavěl za pomoci svého bratra a otce. I já jsem se na tom našem vysněném domku nadřela jako mezek.

Byl to náš velký sen, na který jsme mnoho let čekali a odříkali si. Bydleli jsme v malém bytě po manželově pratetě, kde se nám narodila nejdříve Ivanka a dva roky po ní i syn Vilém.

Podařilo se nám časem nastřádat peníze na to, abychom si koupili domek na spadnutí s velkou zahradou na krásném místě. Tam jsme si začali budovat vlastní domov a trvalo nám tři roky, než jsme zprovoznili kuchyni a jeden pokoj, abychom se mohli nastěhovat.

Všechno se komplikovalo pro nedostatek peněz, a tak nám trvalo dalších pět let, než měly děti každý svůj pokoj a dokončili jsme v podkroví pokojík pro hosty.

Měly jsme se rády

Moje sestra Iveta je o tři roky mladší než já. Měly jsme k sobě blízko, i když jsme každá jiná. To ale hlavně proto, že nás k tomu vedli rodiče.

Maminka nám vždycky kladla na srdce, že máme držet pospolu, abychom se v dobách zlých, které v životě přijdou, mohly opřít jedna o druhou. Jedině na vlastní rodinu se totiž dá spolehnout.

Já byla od dětství pořádná, poslouchala jsem, nezlobila, zatímco Iveta dělala jen samé problémy a průšvihy. Když se doma něco stalo, tak naši věděli, že to byla ona. A já byla tak obětavá, že jsem mockrát vzala vinu na sebe. Nikdo mi ale nevěřil.

Když začala sestra chodit do školy, tak mě rodiče prosili, abych na ni dohlížela. Iveta byla typické dítě „narozené z divokých vajec“, já naopak naprostý kliďas. Učitelé jí ve škole hodně odpustili, protože já byla jedničkářka a sestra se vezla na mé vlně.

Doma jsem jí s učením hodně pomáhala. No a děti zase mě braly kvůli tomu, že jsem byla Ivetina sestra. Ona byla hvězda, všechny děti chtěly, aby s nimi kamarádila.

Každá svou cestou

Po základní škole jsem šla na gymnázium. Kam také jinam, když jsem byla premiantkou třídy? Iveta krásně malovala, tak se dostala na výtvarnou školu. V té době jsme už měly každá svůj okruh známých a vydaly se jiným směrem.

Já po maturitě odešla studovat do Prahy, kde jsem poznala svého budoucího manžela.

Po škole jsem se přestěhovala do jeho bydliště, nejdříve jsme žili v bytě jeho pratety, pořídili si dvě děti a pak si přestavěli ten dům… Všechno šlo podle našich dlouhodobých plánů a představ.

Moje sestra Iveta si ale prožila hodně bouřlivé roky, školu dělala nadvakrát, ale nakonec vystudovala i ona. Když jí bylo pětadvacet, odjela s kamarády do ciziny a tam zůstala několik let.

Nejprve v Kodani, pak nám psala z Paříže, žila chvilku s přítelem na Maltě, pak jsme dostávali zprávy až z Tasmánie. Nakonec se znovu usadila ve Francii, zamilovala se do kluka podobného ražení, jako byla ona. Vzali se po měsíční známosti.

Manželství jim vydrželo rok a poté se naše Ivet vrátila do Čech. Občas za našima i mnou přijela na pár dní na návštěvu, a vždycky tvrdila, že je spokojená. Má kde bydlet, úžasnou práci a nic víc nepotřebuje.

Musela jsem pomoct

Rodiče jí to věřili, ale já ne. Poznala jsem na sestře, že všechno není tak růžové, jak se nám snaží namluvit.

A protože to byla moje sestra a měla jsem ji ráda, jednoho dne jsem jí napsala e-mail, že přede mnou si nemusí hrát na schovávanou, že mi je všechno jasné, že chápu, že po rozvodu nechce rodičům přidělávat starosti, ale přede mnou může klidně svou hrdost odložit stranou a na rovinu říct, jak je to s ní doopravdy.

Podle toho, co mi napsala, na tom byla opravdu špatně. Zaměstnání ve svém oboru nenašla, tak musela pracovat v jakémsi hotelu na recepci, kde využila aspoň dobrou znalost jazyků. A navíc jí bylo hrozně smutno.

Neměla kolem sebe nikoho blízkého, jen známé, ale žádný vřelý přátelský vztah nenavázala. Napsala jsem jí, že má u nás dveře otevřené, a kdyby se chtěla vrátit a začít znovu, může počítat s mou pomocí.

Vlastně jsem jí nabídla, že než si najde něco svého a než se v Česku postaví na vlastní nohy, může u nás nějakou dobu bydlet. A přitom trochu pomoct mým dětem s angličtinou a španělštinou. Manžel proti tomu nebyl a Iveta naši nabídku přijala. Nikdy bych nevěřila tomu, že mou dobrou vůli zneužije.

Nechtěla se hnout

Nastěhovala se k nám už před rokem a od té doby v našem domě žije. Rozhodně jsem nepočítala s tím, že to bude tak dlouho. Myslela jsem, že azyl u nás přijme tak na měsíc, dva, maximálně na tři.

Ne že by nás „vyžírala“, to ne, měla nějaké zakázky, takže si vydělala, často nakupovala, rozhodně nežila na náš úkor. Dokonce nám vnutila nějaké peníze za energie a příspěvek na internet.

V tomto směru jsem si nemohla stěžovat, i s dětmi se učila a je pravda, že pod jejím vedením se hodně v mluvě obou jazyků zlepšili. Jenže jak čas šel, pořád se neměla k tomu, aby se odstěhovala a našla si vlastní bydlení.

Měla jsem dojem, že se o to ani nesnaží. Já sama jsem jí vyhledala několik slušných podnájmů, ona si ale vždycky našla nějakou hnidu, aby se z bydlení vykroutila. Už jí i naši nabízeli, aby se přestěhovala k nim.

Měli volný pokoj, kde jsme jako děti bydleli, a byli by prý rádi, kdyby sestru doma měli. Také myslím, že pochopili, že už nejsem z přítomnosti Ivety nadšená.

Třetí kolo u vodu

Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila skutečnou příčinu toho, proč se sestře z našeho domu nechce. Iveta, ta, které jsem tolik pomohla, si začala s mým Frantou. Náhodou jsem přes den přišla domů a slyšela, že jsou spolu v posteli.

Stála jsem na chodbě několik vteřin jako opařená a nemohla tomu uvěřit. Pak jsem ale rychle odešla, nechtěla jsem, aby zjistili, že o nich vím. Nejsem člověk, který dělá scény, nechci o svého muže přijít.

A tak jsem se zachovala tak, jak jsem byla celý život zvyklá. Klidně a rozumně. V kavárně nedaleko jsem si dala minerálku a přemýšlela, co dál? A dospěla jsem k názoru, že jsem svému Frantovi ochotná odpustit, ale Iveta musí pryč.

Nechtěla jsem však dělat scény, tak jsem vlastně ani nechtěla, aby věděli, že o nich vím. Namísto toho, abych ze situace vyvodila důsledky, jsem se rozhodla, že najdu své sestře partnera. Že jí zase pomůžu. I když mi tak moc ublížila.

Od té chvíle jsem je ale pozorovala. Oba se chovali naprosto normálně, žádné známky toho, co jsem zjistila. Až jsem se začala utěšovat, že to byl jen náhodný úlet a všechno skončilo.

Chtějí mě vyhnat

Jak jsem byla naivní! Před měsícem mi můj manžel s mou sestrou oznámili, že se milují, on požádá o rozvod, nechá si naše děti, a ten, kdo se bude stěhovat k rodičům do pokojíku, budu já. Seděla jsem tam u jídelního stolu jako opařená.

Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu udělá. Z domu, který jsem si vysnila a kde jsem se tak nadřela, mě teď chtějí vyhodit? Hospodyní tam všude bude moje sestra, která tam nehnula ani prstem?

Žijeme spolu ve velkém napětí už dva měsíce a já se utěšuji tím, že přijde chvíle, kdy Franta pochopí, co je moje sestra zač a proč s ní žádný chlap nikdy nevydržel. Říkám si, že ještě rád se ke mně vrátí a ta, která z domu půjde, bude Iveta. Ať už ale ode mě nikdy v životě, za to, co udělala, pomoc nečeká!

Jarmila (41), Chrudimsko