Rozcházeli jsme se dlouhých deset let, byla jsem v pasti zahnána do kouta. Z temného tunelu jsem neviděla cestu ven.
Když jsme se seznámili, bylo mi dvaadvacet, Martinovi táhlo na třicet. Šíleně jsem se do něho zamilovala a za pár měsíců jsme spolu už začali žít. Martin byl charismatický, společenský, podnikal v pohostinství a peněz měl dost. Byl rozvedený a táta malé dcerky, kterou jeho bývalá uklidila stovky kilometrů daleko a striktně odmítala, aby ji navštěvoval. Už to jsem neměla podcenit. Jenže já byla mladá, nezkušená, zamilovaná a na očích mi seděly růžové brýle. Vyslechla jsem od něj na exmanželku stovky stížností, nadávek a sebelítostivých citových výjevů. “Ty nenávidíš moji dcerku!” se slzami v očích křičel při mé prosbě, zda bychom mohli změnit téma hovoru. Pak se zamkl do pokoje a začal si balit věci, že ode mě odchází. “Prosím neodcházej, já tě mám ráda, nemyslela jsem to tak,” škemrala jsem a cítila se zmatená. Hodiny plakal v ložnici s peřinou přes hlavu. Pak s tragickou tváří chodil po bytě a občas prohodil: “Nemůžu se na tebe ani podívat. Chápeš vůbec cos udělala?” Nechápala jsem, ale když se podobné excesy opakovaly, nechala jsem se přesvědčit, že za ně můžu já. Kristepane, co jsem to za monstrum, že dokážu jedním slovem nebo špatnou intonací hlasu toho druhého tak zdeptat?
Naočkoval mi vinu
Stále jsem se jen omlouvala a prosila za odpuštění. “Takže ty chceš říct, že lžu?” skočil po mně, když jsem se mu párkrát snažila vysvětlit, že nemá pravdu. Popadl mě za ruce a začal se mnou cloumat. Někdy mnou smýkl tak, že jsem upadla nebo se natloukla o roh nábytku. Měla jsem po těle hodně modřin, které jsem různě zakrývala oblečením. Když jsem při jeho záchvatech chtěla z místnosti odejít, skočil ke dveřím, přirazil je a jeho řev pokračoval s ještě větší intenzitou. “Neopovažuj se mě kritizovat! Ty, která v životě nic nedokázala. Tady budeš a vyslechneš si, co ti říkám,” vedl hodinové monology a já brečela sesutá v koutě pokoje. Při jedné scéně se mnou hodil o postel tak prudce, že jsem hlavou bouchla o pelest a na pár minut byla úplně mimo. Pak mi začala téct krev z nosu a Martin se poprvé lekl. “Vidíš, k čemu jsi mě vyprovokovala? Kdyby ses ke mně chovala slušně, nic takového by se nestalo,” omlouval své chování a já zase uvěřila. Popisovat všechna příkoří, urážky, ponižování a křivdy nemá význam. Spojovalo je ale jediné. Takřka nikdy jsem nebyla schopná říct důvod, proč k hádce došlo. Moje psychika prošla za několik let různými stádii. Sebeobviňováním, vzdorem, kdy jsem i já na něj řvala jako smyslu zbavená až po úplnou apatii a tajnou touhu umřít. Proč jsem neutekla?
Drezúra cukr a bič
Kromě biče tu byl totiž i med. V té době jsem studovala dálkově vysokou školu a chodila do práce. “Je toho na tebe moc. Odejdi z práce, já tě v pohodě uživím, začal do mě hučet a nepřestal, dokud jsem to neudělala. To byla další fatální chyba, protože jsem na něm začala být finančně závislá a taky izolovaná od každodenního kontaktu s lidmi. “Dělám pro tebe maximum a ty jsi pořád nespokojená. Zasloužila bys, aby tě někdo zmlátil jako psa,” argumentoval na můj chabý nesouhlas, když mi zakázal vídat se s kamarádkami, protože to jsou všechno coury. Kdo jiný by se taky se mnou přátelil! Ani moje návštěvy u rodičů mu nevoněly. Jednou za dva týdny? “Nepřeju si mít ženu závislou na matce, to už jsem zažil s bývalou,” křičel. A pak jsem dostala bonbón v podobě výletu či dovolené. Cestování byla vždy moje velká vášeň a on jako “milující” partner mi přece splní každý sen! Nakonec byla i svatba a miminko. To už jsem dávno nechala školy, kterou jsem po boku svého muže psychicky nezvládala. Na dítě jsem se moc těšila a představovala si, že se všechno změní. Nenapadlo mě však, že se tím moje past zavřela. Matka malého dítěte bez vlastního přijmu, bez dokončené kvalifikace, bez kariéry, bez zázemí silné rodiny – to byl jeho cíl.
Byl to milující tatínek
Těhotenství bylo nejhorší období mého života. Vlastně se dodnes divím, že jsem o dítě nepřišla. Martin začal chodit domů opilý namol nebo se několik dní neukázal vůbec a já šílela strachem. Měla jsem spoustu zdravotních problémů a skončila na rizikovém těhotenství. Hanička se narodila o měsíc dřív. Měla nevyvinutou jednu plíci, ale v inkubátoru všechno za tři týdny dohnala. Pak nás propustili domů. “Budu se starat o peníze, ale jinak se mnou v ničem nepočítej,” řekl a já se úplně nezhroutila jen díky mé mámě, která mi v začátku chodila s malou pomáhat. Nic jsem jí ale neřekla a dělala, že je vše v pořádku. Strašně jsem se styděla, že je ze mě taková nechtěná chudinka. S manželem jsme moc nemluvili. I když dítě velmi chtěl, teď neměl zájem. K malé ani jednou nevstal, nikdy ji nepřebalil, nenakrmil, nevykoupal. “Jiné ženské mají tři děti, chodí do práce a ještě stihnou koníčky a péči o domácnost. A ty? Jsi jen koule u nohy,” častoval mě “lichotkami” skoro denně. Byla jsem nešťastná, ale takovým zvláštním způsobem. Tiše a trpně. Každá má buňka představovala čiré zoufalství. Já sama jsem byla neštěstí. Vůbec už jsem neuvažovala, jak z toho ven, jen jsem potřebovala přežít další den. Kvůli Haničce. Kdybych skočila pod vlak, co by s ní bylo?
Už jsem se nebála
Po dvou letech se ve mně něco zlomilo. Nepomohly mi kamarádky ani rodiče, ale knížky! Pořád jsem totiž četla o ženách, které se vzepřely ještě horším mužům, než jsem měla já a postavily se na vlastní nohy. To mi dodávalo ohromnou sílu. Že jsem Martina přestala milovat jsem poznala podle toho, že mi začalo být jedno, zda mi zahýbá, nezajímala jsem se, kde je a zda žije, když tři dny nepřijde domů, přestala jsem mu prát, žehlit, vařit, starala jsem se jen o sebe a dceru. Konečně mi ztvrdlo srdce. Nadávky a sprostoty po mně klouzaly jako po skle. Podala jsem žádost o rozvod. “Myslíte to vážně? To se nebojíte být sama s malým dítětem?” hodnotily mě dvě úřednice v soudní podatelně, když jsem jim s dcerou v náručí předávala lejstra. To asi nevěděly, že spím s pepřákem pod polštářem, protože se někdy opravdu bojím o život. A to se mám bát rozvodu? Po letech jsem na sebe začala být pyšná. Já, slaboch a troska jsem se dokázala kvůli Martinovi netrápit, neplakat, nezoufat! Ta síla, která se ve mně najednou objevila, byla tak opojná! Já se dokonce těšila i na překážky a trable, které mě po rozvodu čekají! Nebála jsem se bídy, samoty ani toho, jak všechno zvládnu! Já, ta “totálně neschopná koule u nohy”! V té době už jsem věděla, že nic z toho není pravda a na Martina jsem se dokázala dívat jen jako na bezcenného člověka. Rozvedli nás během hodiny a já se vznášela v radostné euforii. Díky přátelům jsem našla práci, a s dcerou mi pomohli rodiče. Finančně jsem si hodně pohoršila, ale vůbec mi to nevadí. S jistotou vím, že už nikdy nedopustím, abych se stala závislá na penězích někoho jiného a stala se tak jeho loutkou. Na svoje manželství jsem si schovala jedinou vzpomínku. Dopis, kde mi Martin vyhrožuje povolením matic kol u mého fiátku a smrtí, nakládačkou od Ukrajinců, nebo tím, že se zcela zřekne své dcery a ona ho už nikdy neuvidí. To pro případ, že by mi někdy přišlo líto, že moje holčička vyrůstá bez táty.
Zdena H. (43), Olomouc
