Bývala jsem jako pyšná princezna. Namyšlená a tvrdohlavá. Kvůli tomu jsem žila bez lásky. Vdala jsem se totiž na truc.

Dnes mi bude šedesát a vím, že jsem před čtyřiceti lety udělala chybu, která se mi vymstila. Měla jsem před svatbou. Najednou jsme se ale s přítelem strašně pohádali. A oba jsme se totálně zatvrdili. “Pepiku, víš co?

Já si tě nevezmu,” oznámila jsem mu v afektu a přitom si myslela, že ho tím donutím k tomu, aby se připlazil po kolenou zpátky a odprosil mě. Čekala jsem den, dva, týden… Ale on se zatvrdil stejně jako já.

Jen mi vzkázal, že čeká dva týdny a jestli se do té doby neukážu, považuje náš vztah za skončený. A ne a ne! Já dolejzat nebudu. Vykřikovala jsem doma. “Lidko, abys jednou nelitovala. Pepík je dubová palice, ale hodný člověk,” říkala mi matka.

Dva týdny se přehouply a já na klice našla přivázanou kytici lilií s cedulkou: Na rozloučenou. Josef. Nikdy jsem nebyla žádná velká citlivka, a tak jsem se rozhodla, že za svou minulostí udělám tlustou čáru.

Však já ti ukážu!

Začala jsem lítat po zábavách, a za dlouho se seznámila s Františkem. Byl starší, měl za sebou nevydařený vztah, naštěstí bez dětí, takže jsem hned nahodila udičku.

Celou dobu jsem nezapomínala na to, aby byl Pepík některou mou kamarádkou o mém soukromém životě dobře informován. Jako závěrečnou ránu dýkou jsem mu poslala svatební oznámení.

Ludmila a František s radostí oznamují… Když jsem zavírala obálku, přepadla mě strašná lítost. Tohle přece měla být naše svatba! Sakra! Ale hned vzápětí jsem pocítila, jak se ve mě vzdouvá stará pýcha. V den svatby mi přišel telegram:

Přeju ti, abys nikdy nelitovala. Josef. Tím to skončilo a nastala tvrdá realita. Tvrdá hlavně proto, že jsem Františka nemilovala. Čeho jsem tím dosáhla? Chtěla jsem potrestat Pepíka a potrestala jsem hlavně sama sebe.

V padesáti na začátku?

Když mi táhlo na padesát, Františka skolila mrtvice. Seděla jsem u jeho lůžka, a najednou si uvědomila, že jsem celý život jenom zneužívala jeho dobrotu. “Fanoušku, jsi báječný člověk a já jsem si tě vůbec nezasloužila,” šeptala jsem mu.

“Neplačte, teď už ho nic nebolí,” ozvalo se z postele u okna. Ten hlas! To nemůže být pravda! Přistoupila jsem k vedlejšímu lůžku a tam na cedulce stálo: Josef Kudláček. “Neměl jste si kdysi brát nějakou Lidku?” zeptala jsem se s tlukoucím srdcem.

I on ztuhnul a zadíval se mi do očí. Oba jsme hleděli na svou dávnou lásku, která už byla stará. Vtom se pokojem ozval táhlý zvuk monitoru – František! Do pokoje vtrhla sestra a po ní lékař. “Počkejte na chodbě,” vyvedla mě sestra na vzduch.

Můj František byl mrtvý. Tolik citových otřesů v jeden den! Nevím, jak jsem došla domů. Ráno jsem se vypravila zpátky do nemocnice zařídit pohřeb a dojít na jednu návštěvu. “Pepíku, spíš?” oslovila jsem ležící tělo pod peřinou. Prudce se otočil:

“Lidko, ty jsi přišla! Bál jsem se, že se mi zase ztratíš…” Dnes už je to deset let, co je Josef mým mužem. Byl rozvedený a celé roky litoval stejně jako já, že v mládí nedokázal přemoct svou pýchu.

Ludmila K. (59), Turnov