Její tragická smrt mnou otřásla. Když mi bylo nejhůř, přišla za mnou ve snu, aby mi řekla tu úžasnou novinu, že se vrátí mezi nás.
Měla jsem úžasnou sestru, kterou jsem moc milovala. Jmenovala se Jana. Byla starší o šest let a protože jsme zůstaly po smrti maminky samy s tatínkem, hodně se o mě starala. Díky ní jsem překonala nelehkou pubertu a rozchod se svou první láskou.
Byly jsme zkrátka jedna duše. Tatínek byl moc hodný, ale měl se co ohánět, aby nás uživil. Když měl volno, dokázali jsme si spolu povídat všichni tři celé odpoledne nebo večer. Oběma nám přál, abychom byly šťastné a dobře se vdaly.
Janičce se ale manželství nevydařilo, nemohla mít děti. Tak ani v dalších vztazích nebyla šťastná. Bylo jí šestačtyřicet, když tragicky zahynula při autonehodě. Cítila jsem se moc nešťastná. A tatínek ještě víc, protože Jana bydlela s ním v rodném domku.
Najednou v něm zůstal sám. Marně mě manžel utěšoval a dodával mi sílu, abych se mohla starat o naše dospívající děti, Nemohla jsem spát a propadala jsem se do depresí. A tu se mi najednou zjevila naše Janička ve snu. Zřetelnou měla jen hlavu a mlžné tělo.
Usmívala se na mě a řekla: „Už se netrap, já se brzy narodím Verunce, a budeme zase všichni spolu i s tatínkem!“
Ucítila jsem obrovské štěstí. Ten úžasný pocit mě probudil. I po procitnutí jsem měla silný dojem, že se mnou v pokoji někdo je. Strach jsem ale neměla, spíše naopak. Měla jsem chuť vyskočit z postele a tu neviditelnou bytost obejmout.
Konečně zase spolu
A opravdu – zanedlouho přišla moje dcera Verunka do jiného stavu. Narodil se jí syn Jiřík pojmenovaný po tatínkovi, ale jinak celý dědeček, po kterém naše Jana byla. Měli jsme všichni velkou radost.
Jiříkovi je nyní šest, hrozně se spolu nasmějeme – jako to bývalo kdysi s Janou. Často vidím, jak moc se jí podobá, jak dělá stejná gesta a má stejnou mimiku. Tuhle mi odpověděl do slova stejnou větou, jakou mi kdysi v dětství řekla Jana.
A přitom se na mě tak významně podíval, až mě napadlo, že náš malý Jiřík ví, že býval mou sestrou. Že to byl významný pohled. A s mým tatínkem, Jiříkovým dědečkem, si rozumějí výborně.
Jsem ráda, že se nám narodil právě on a věřím, že duše opravdu žijí mnohem déle, než naše tělo, a zase se k nám jednoho dne vrátí.
Michaela (46), Strakonice
