Opékali jsme si na zahradě buřty a povídali si. Najednou odbila na kostelíku půlnoc. Z nedalekého vyhořelého statku se přihnal mrazivý vítr a začal nás obtáčet.

Na chalupu babičky na Šumavu jezdím ráda už od dětství. Tady jsme nedaleko Suchdolu nad Lužnicí prožívali jako děti fantastická dobrodružství. Sem jsem jezdila i se svými dětmi a I dnes tu trávím mnohé dny o prázdninách s vnuky.

Ten kraj je moje srdeční záležitost! Místo to je nádherné, malebné, chaloupka mých prarodičů stojí na kraji vesnice a v okolních lesích roste mraky hub, borůvky, maliny a ostružiny.

Po smrti babičky se nastěhovala do domku maminka se svou sestrou tetou Libuškou. Obě byly rozvedené a tak se rozhodly strávit poslední roky svého života v domě, kde se narodily a vyrůstaly.

Za domem jsme vybudovali ohniště, a u něj během letních večerů vysedáváme Jednou jsme to ale pořádně přehnali. Děti pobíhaly okolo ohně, my popíjeli pivo a náš starý dobrý pes Alík spokojeně vychrupoval.

Choval se podivně

Náš Alík, který v sobě nesl geny snad všech ras, na které si jen vzpomenete, byl pes velmi chytrý a vnímavý. Byl už starý, nemocný, téměř nechodil a špatně viděl. Ten večer se ale vyburcoval k hrdinskému činu a akci, kterou nikdo od něho už nečekal.

.Pamatuji si na tu zvláštní magickou noc. Seděli jsme u ohně a povídali si. Alík, který pospával, náhle zpozorněl. Varovně štěkl a začal se soustředit na jediné místo v lese.

Přesně ve směru starého statku, který kdosi v padesátých letech vypálil a od té doby jsou v těch místech jen ruiny a spáleniště. Místní vyprávěli, že to tehdy podpálil sám majitel, a uhořeli tam jeho dva synové, se kterými se neustále hádal, a stará maminka.

Náš Alík nespouštěl oči z temného místa v lese a natahoval slechy. Náhle s výstražným štěknutím vyskočil a postavil se do bojovného střehu. Byl to u něho neuvěřitelný výkon. Hlasitě se rozštěkal, začal poskakovat z místa na místo a chňapat do vzduchu.

Jako by bojoval s neviditelným nepřítelem. Jeho naprosto nepochopitelné chování nás vyděsilo natolik, že jsme vyskočili a běželi v panické hrůze do domu. Alík běžel za námi.

Chvíli nás štěkotem pobízel k běhu, a pak se zase srdnatě vrhnul proti neviditelnému nepříteli a kryl nám záda. Ať už to bylo cokoliv, všem nám tehdy mrazilo v zádech. Alíkovi se mrazivý vítr, který o půlnoci k našemu ohništi přiletěl, vůbec, ale vůbec nelíbil.

Petra (51), Tábor