Moc ráda bych měla sousedy, se kterými bych dobře vycházela, ale nemám. Vedle v bytě bydlí ženská, která mi už roky leze neskutečně na nervy. Protože na ni jinak nemůžu, alespoň jí přidělávám práci.
Miluju léto a krásné počasí, ale jakmile jsou podzimní a zimní plískanice, umím toho pořádně využít. Konečně pomstím všechny ty chlupy, které padají z jejích psů po celém baráku i televizi, co mi řve nahlas přes stěnu přímo v ložnici.
Ta ženská je snad hluchá, nebo nevím. Vždycky, když si zapne televizi, tak slyším pomalu každé slovo a je jí úplně jedno, že chce někdo vedle spát, že vstává na ranní nebo mu není dobře.
Nechce nic slyšet
Zkoušela jsem si s ní o tom několikrát promluvit, ale marně. Z její strany není vůle dobře vycházet, je jí úplně jedno, co si o ní myslím. A nejen já. Podobné vztahy má i s ostatními partajemi. Celý barák jí nesnáší, ona si z toho nic nedělá.
Nedá ani na mého muže, když jsem ho za ní poslala, smála se mu do obličeje. Když se potkáme na chodbě, ani jedna druhou nepozdravíme a ve mně tak kypí žluč, že bych ji nejradši popadla za vlasy a vykrákala.
Několikrát jsme se příšerně pohádaly, jednou jsem kvůli ní skončila v nemocnici, jak mi vyletěl tlak. To jsem se opravdu lekla, protože přece neumřu kvůli takové sobecké osobě. Nechápu, proč nebydlí někde na samotě u lesa, když má takové problémy vyjít s lidmi.
Asi proto, že by za chvíli její chalupa stála na muřích nohách a ona chodila otvírat s kočkou na rameni a bradavicí na nose.
Boty jako spojenec
Když už na ni nemůžu, tak alespoň špiním schody. Malá pomsta, taky pomsta. To je, o čem jsem psala na začátku. Vítám plískanice, marast a špínu, abych jí mohla nanosit co nejvíc do baráku, když má zrovna na vytírání schodů službu ona.
Ani mě nenapadne, abych překročila louži, naopak se jí projdu. Koupila jsem si kvůli tomu pevné boty, takové skoro pohorky, kterým se ve vzorované podrážce pěkně drží bláto.
Jakmile ho naberu dostatek, ani náhodou mě nenapadne, abych si dole otřela boty o rohožku. Naštěstí bydlíme ve zvýšeném přízemí, tak nepřidělávám práci v domě nikomu jinému. Pořádně se projdu po schodech, nenápadně přidupávám a zůstává za mnou blátivá cestička. Asi to o mně nevypovídá nic moc dobrého, ale vždycky se mi trochu uleví.
Blátivá pomsta
Minulý týden pět dnů ze sedmi pouštěla televizi dlouho do noci. Až jsem nevydržela a bouchala do zdi. Dokonce jsem oblékla župan a šla jí zvonit na dveře, ale neotevřela. Vzdala jsem to, když se ozvali dva další sousedi, ať je ticho.
Jako bych já, JÁ!, za to mohla, že není v baráku klid. Až do rána jsem vzteky nespala. Cestou ráno do práce jsem ale viděla, že pomsta bude sladká. Napadl právě první sníh, který se do odpoledne pořádně rozbředl.
Dala jsem si hodně záležet na tom, abych do domu přitáhla co nejvíc nepořádku, protože jsem věděla, že sousedka bude uklízet. Měla na to poslední den. Navíc jsem si všimla dole na tabuli, že má i velký úklid společných prostor.
Svezla jsem se proto výtahem nahoru k sousedce Kamile na kafe, a vydala jsem se do sklepa jako hledat lyže. Večer jsme uléhala s pocitem řádného zadostiučinění a bylo mi dobře, ačkoliv si můj manžel klepal na hlavu.
Helena V. (56), Kladno
