Zeť nás připravil o největší štěstí na světě. Vzal mé dceři děti a mně vnoučata. Nechci, aby je vychovávala cizí žena.
Stále mohu uvěřit, jak se to všechno mohlo stát. Všichni jsme žili v našem velkém rodinném domě na jihu Moravy, v jednom pokojíku bydlela moje devadesátiletá maminka, ve druhém syn, který tou dobou ještě studoval. V přízemí jsem bydlela já s manželem, v patře dcera Jitka se svojí rodinou. Byli jsme šťastní, k sobě ohleduplní a říkali jsme si, že nám nic nechybí. Byla jsem na nás pyšná a ostatní, kteří měli v rodině problémy, jsem nechápala a dokonce jsem některé i odsuzovala, že si za řadu problémů mohou sami.
Najednou přišla krize
Vše začalo nečekaným kolapsem mé maminky, která skončila v nemocnici. Sice se velice snažila, ale zdravotní stav se zlepšoval velice pomalu. Po dvou měsících ji přeložili do léčebny dlouhodobě nemocných a my se začali připravovat na to, že si ji co nejdříve vezmeme domů. Vždyť jsme žili v domě, který ona s mým tatínkem postavila a rozhodně si zasloužila být v něm společně s námi. Jituška byla vdaná sedm let. Měli klidné manželství, čtyřletou Terezku a druhé dítě bylo na cestě. Nedalo se však přehlédnout, že se mezi mladými něco děje. Říkala jsem si, že nemám právo zasahovat do jejich vztahu a dcera se mi sama s ničím nesvěřila. Konečně nám pustili domů babičku. S Jitkou jsme o ni společně pečovaly. Když už byla v sedmém měsíci, řekla něco, co mě nepříjemně zaskočilo: „Mami, Tomáš čeká dítě s jinou.“ Začala plakat a vysvětlovat, že vlastně čeká dvě děti. To druhé mu porodí co nevidět jeho milenka – jeho bývalá kolegyně. Vůbec jsem nevěděla jak ji podpořit, co je správné. Ani jsem nevěděla, jak se mám k zeťovi chovat, zda mu mám něco říct či to jen nechat na dceři, která má na svět za dva měsíce přivézt jejich druhé dítě. Ještě ten den mu sbalila jeho věci. Já sama jsem nikdy v podobné situaci nebyla. Radila jsem jí, aby ještě počkala a o všem si ještě promluvili. Jen říkala, že už není o čem. Po zahradě pobíhala čtyřletá Terezka, která byla vyloženě kopií svého otce. Dívala jsem se na ni a zlobila se na Tomáše, jak vůbec mohl něco takového udělat. V podvečer přišel z práce a za hodinu opouštěl vilu s kufry v ruce.
Chtěla spálit mosty
Okamžitě jsem utíkala za dcerou, po tváři ji stékaly slzy. Terezka už byla v košilce. Chtěla vědět, zda ji přijde dát tatínek pusinku na dobrou noc a přečíst pohádku. Dcera jen mezi zuby procedila, že ne a odešla do obývacího pokoje, zapla televizi a nalila si sklenku vína. Zlobila jsem se na ni, že by neměla, ale ona jen nepříjemným hlasem pronesla, že teď musí. Pak už jen nepříčetně zírala před sebe a bezmyšlenkovitě přepínala televizi. Měla jsem o ni strach. Aby vína raději ubylo, také jsem si nalila, čímž jsem chtěla zabránit tomu, aby nevypila lahev sama a měla jsem důvod tam ještě být. Bylo mi jí líto, srdce mi to trhalo, když jsem viděla, jak je zoufalá. Její pohled začal být postupně lehce skelný a později přešel do nepříčetného. Naléhala jsem na ni, aby šla spát, že zítra bude líp. Až do porodu smutnila a začala mít vůči nenarozenému dítěti averzi. Začala říkat, že se na něj už vůbec netěší, ale o Terezku se starala vzorně a s babičkou mi stále ještě pomáhala. Povídala si s ní celé hodiny, rozebírala s ní nastalou situaci. Babička ji vždy dokázala uklidnit a i přimět k úsměvu. Nepřála si, aby je doma Tomáš navštěvoval a říkala, že jen tak to dokáže zvládnout. Přišel den, kdy se už za každou cenu chtělo na svět našemu druhému vnoučátku. Odvezla jsem dceru do porodnice. Terezka byla ve školce a v porodnici mi řekli, ať vydržím, že to bude rychlé. Za hodinu a půl se narodila naše druhá vnoučka. Dcera mi zakázala, abych informovala Tomáše, ale já mu přesto zavolala. Bylo to přeci jen jeho dítě. Ihned přijel a děkoval mi za to, že jsem mu dala vědět. Nemohl se odtrhnout od skleněného okna do boxu, kterým hleděl na svou dcerku. Prosila jsem ho, aby nechodil za dcerou, že si nepřála, aby to vůbec věděl. Odešel s tím, že si chce o celé situaci promluvit. Jen mi sdělil, že milenka o dítě přišla. V danou chvíli mě to nezajímalo, ale později jsem si na tento okamžik mockrát vzpomněla.
Zlost, vztek a smutek
Dcera se vrátila domů z porodnice a místo radosti náš dům protkával smutek se zlobou. Neuměla s Nikolkou navázat citový vztah. Vše vygradovalo, když jednoho rána šla za babičkou a našla ji ležet v posteli bez známek života. Začala strašně křičet. Utíkala jsem za ní do babiččina pokoje, a na druhé straně jsem slyšela plakat vnoučku. Nevěděla jsem, kam vběhnout dříve. Nejdříve jsem zamířila za křičící dcerou. Během několika minut jsem zažila několik šoků. Maminka nežila a ve vedlejším bytě byl zalykající se novorozenec. Utíkala jsem pro vnoučku. Popadla jsem jí a utíkala pro telefon, abych zavolala lékaře i koronera. Na dispečinku mne nedokázali pochopit, co vlastně chci. Nakonec přijela policie, sanita a pohřební vůz. V domě nastal naprostý zmatek. Začali se sbíhat sousedé a u plotu, aniž by tušili, co se vlastně stalo, rozvíjeli své hypotézy. Vůbec se nedá vysvětlit, co ten den začalo za peklo. Maminku naložilo černé auto. Neměla jsem vůbec prostor na truchlení, protože dcera se naprosto zhroutila a nakonec ji musela sanita odvézt na psychiatrii. Někdo musel pro Terezku do školky a někdo se musel postarat o malou Nikolku. Nebylo jiné cesty, musela jsem zavolat Tomáše. Ten vyzvedl Terezku a přijel. V rychlosti jsem mu vylíčila, co se stalo. Říkal, že se postará o děti, ať jedu za Jitkou a zjistím, jak to vypadá a zda za ní může přijet i on.
Prázdný a opuštěný dům
Dcera musela zůstat v nemocnici. Její stav byl velice vážný. Hrozně na své babičce lpěla a cítila ji v danou chvíli jako svou největší oporu. Mé mamince jsme vypravili malý tichý pohřeb. Jako rodina jsme museli začít řešit situaci. Obrovskou oporou ve všem mi byl můj skvělý muž a také syn. Ze dne na den jsem musela skončit v práci a začít se starat o vnoučata. Docházela jsem také pravidelně za dcerou. Bylo to těžké a vůbec jsem nevěděla, jak to zvládnu, ale věděla jsem, že musím. Jednoho dne však přijel můj zeť a oznámil mi, že si děti vezme do své péče. Odmítla jsem tuto variantu. Bylo by sice velmi prospěšné, kdyby se vrátil a pomáhal mi s dětmi i s dcerou, ale vzít je z jejich domova mi připadlo naprosto absurdní. O týden později přijel znovu, avšak za doprovodu policie a sociální pracovnice. Získal předběžné opatření, soud děti předběžně svěřil do jeho péče. Toho dne děti odvezl a my jsme je s manželem od té doby neviděli, nevídá je ani dcera, která je stále ještě v péči lékařů. Je to už více než půl roku a cítím se zoufale. Vánoce, které jsme právě prožily, nám přinesly strašlivé psychické strádání. Zemřela mi milovaná maminka, dcera bojuje se závažnou psychiatrickou diagnózou a přišli jsme o vnoučátka. Nemyslím si, že bych byla nepřejícný či zlý člověk, ale nemohu se smířit s tím, že staronová partnerka zetě se stará o naše vnoučata. Doufáme v zázrak, v uzdravení naší dcery a v to, že je snad jednou získá zpět nebo se slituje bývalý zeť a příští Vánoce tu budou naše dvě princezny s námi.
Ludmila (49) Uherský Brod
