S přítelem jsme navštívili jeho rodný dům. V noci mě probudily těžké kroky. Kdosi stál u mé postele a díval se na mě…

K té tajuplné příhodě došlo před sedmi lety.

S mým přítelem Zdeňkem jsme tehdy společně bydleli necelého půlroku, když se mě zeptal, jestli bych si s ním nechtěla udělat výlet do jeho rodného městečka a při té příležitosti, že bychom se stavili i u jeho dospělé dcery s manželem.

„Je nejvyšší čas, abyste se s Marcelou seznámili,“ povídal. Nebyla jsem proti, a tak jsme následující víkend vyrazili.

Návštěva se prodloužila

Den to byl jako každý jiný. Marcela i její manžel byli moc milý a sympatičtí, a tak jsme se nakonec rozhodli, že u nich přespíme, i když jsme měli původně v plánu vrátit se ještě téhož večera domů.

Mladí šli spát do ložnice a my do pokojíku pro hosty, který se později stal dětským pokojem pro Marcelinu dceru Amálku.

Sípot v ložnici

V noci, okolo jedné hodiny, jsem se probudila s divným pocitem. Skoro až s leknutím. Po své straně postele jsem totiž uslyšela hlasité dýchání až chroptění. Přítel to však nebyl, ten spal tiše. Z vedlejší ložnice se ozývalo chrápání mladých.

Ale ten zvuk v místnosti, to bylo ještě něco jiného. Napínala jsem uši, ani jsem nedutala. Očima jsem těkala po temné místnosti, ale nic jsem neviděla. Po chvíli se ten zvuk přesunul do levého rohu místnosti. Byly to těžké šouravé kroky.

Neklidná noc

Přemýšlela jsem dlouho, co to může být. Zvláštní ale bylo, že jsem neměla kupodivu vůbec strach. Šťouchla jsem nenápadně do přítele, abych měla jistotu, že slyším opravdu to, co slyším. Ten ale spal jako dřevo. Vyslovila jsem tedy tiše jeho jméno.

V tu chvíli šramocení přestalo. Celou noc pak byl klid a já mohla zase spát. I když to nebylo tak snadné. Smysly bystře sledovaly okolí, ale nikde se už nic nepohnulo.

Urna s popelem

Ráno jsme se s nočním zážitkem svěřila příteli a ten mi řekl, že urna jeho zemřelého tatínka není stále na hřbitově, ale v domě, protože ještě neměli čas tam zajít. Zpětně si myslím, že to spíš stále odkládali, aby byl dědeček s nimi.

Zjistila jsem, že ta urna byla v pokoji, kde jsme spali, a stála přesně v tom směru, kde jsem slyšela v noci to dýchání a přítomnost další osoby. S manželem jsme uznali, že to musel být dědečkův duch, který se na nás přišel podívat.

Cítíme jeho přítomnost

Po chvíli rozmýšlení jsme ten zážitek prozradili mladým. Ti se ale vůbec nedivili. Jen nad tím mávli rukou.

Prý tam dědečka slýchají pravidelně, kolem druhé ráno chodí po schodech dolů do kuchyně a tam několikrát viděli dokonce zablikat malou lampičku u křesla, ve kterém děda rád sedával.

Zvažovali jsme, zda už konečně vložit urnu do hrobu, ale nakonec jsme se shodli na tom, že nikomu duch starého pána nevadí. Spíše naopak, všichni jsou rádi, že tam milovaný děda a tatínek stále je.

Terezie M. (49), Český Krumlov