Cikánka mi v mládí vyložila z ruky osud, který se splnil. Toužila jsem taky mít tu schopnost číst lidem z dlaní.

Bylo mi šestnáct a tehdy vládl minulý režim, kdy se o věšteckých možnostech, jak nahlédnout do budoucnosti, moc nevědělo. Když mě tehdy oslovila na autobusové zastávce cikánka, neodehnala jsem jí.

Vždycky jsem totiž toužila po tom, aby mi někdo nahlédl do osudu. Vyndala jsem pětikorunu, a ona se mi zahleděla do dlaně. S napětím jsem čekala , co se dozvím. Ta žena mi začala vyprávět, že se po škole vdám, budu mít dvě děti, z nichž jedno zemře.

Ale nemám se prý trápit, jeho duše se zase vrátí za dlouho jako dítě třetí. Bude to taková zkouška mého manželství. Celou cestu autobusem domů jsem si opakovala, že to všechno je nesmysl. Nic takového se určitě nestane.

Přesto mi ta předpověď dlouho ležela v hlavě. Po škole jsem potkala Bohouše a toho si vzala. Nebyla to až tak velká láska, jakou jsem si představovala. Hrozně jsem milovala jeho kamaráda Ríšu, a s Bohoušem začala chodit z trucu, když se na mě Ríša vykašlal. Ostatně, jako na každou z naší vesnice.

Svatba bez lásky

Během svatby jsem necítila euforii, jakou zamilované nevěsty mají. Bohouš byl hodný, uměl mě zaopatřit a vydělat peníze, abych nemusela po narození Zdeničky do práce. Krátce po ní se nám narodil Matouš. Měli jsme být šťastná rodina, já se ale tak necítila.

Když přišel ten hrozný den, kdy nám Matoušek onemocněl a zemřel, nemohla jsem žít dále jako dřív, sbalila jsem Zdeničku a nastěhovala se k našim. Až v tu chvíli jsem si vzpomněla na cikánku a její věštbu. Marně jsem po ní pátrala.

Bohouš za námi chodil každý den a i když jsem se s ním rozvedla, byl dál tím hodným a slušným člověkem. Sedm let jsem se snažila zapomenout a žít na plno. O Zdeničku se starali hlavně naši a já běhala po diskotékách a střídala partnery.

Marně jsem hledala lásku. Nakonec jsem zavrhla všechny chlapy na celém světě a uzavřela se do své práce a samoty se svou dcerou, která se právě dostávala do citlivého věku puberty. Vrátila jsem se právě včas, abych ji neztratila.

Konečně zamilovaná

Bohouš byl stále při ní a byl tím nejlepším tátou na světě. Až nyní jsem to pochopila. Najednou mě začalo šimrat v břiše, když jsem ho uviděla a když se mě náhodou dotknul, zamrazilo mě v zádech. Začala jsem milovat svého bývalého manžela.

A po sedmi letech si ho zase vzala. Rok po svatbě se nám narodil syn. Jako by Matouškovi z oka vypadl, stejné jméno jsme mu ale raději nedali, jmenuje se Vašík po dědečkovi. Strach o něj mě přinutil ke studiu.

Nakoupila jsem si knihy o chiromantii a začala pečlivě zkoumat jeho malou ručičku, jestli v ní nenajdu blížící se smrt. Protože se základními čarami, kterými jsou čára života, hlavy a srdce, se člověk už rodí.

K nim jsem začala přidávat další vědomosti, nejprve načtené z knih a posléze jsem se přihlásila do kurz chiromantie.

Dnes ji už docela ovládám a stejně, jako tehdy cikánka, nahlížím do dlaní známých a blízkých a někdy se na mě dokonce obracejí i lidé študovaní, abych jim vyčetla z ruky jejich osud.

Klára (47), Třebíč