Osamělá stárnoucí samoživitelka. Taková jsem byla v době, kdy se objevil ten divný chlápek a stával pod mým oknem.

Byl krutý, studený leden, nejdrsnější měsíc. Celá léta trpím depresemi, nejhorší bývají zjara a pak kolem Vánoc a po Vánocích. Cítila jsem se pod psa. Mráz zalézal za nehty, sníh šimral za límcem a do léta bylo daleko.

Dokázala jsem se vždy jen dovléci do práce a z práce. Doma jsem si dělala jedno kafe za druhým a pokuřovala na balkóně. Nebyl to nejlepší příklad pro dospívající dceru, ale nutno říci, že jsem byla ráda, že jakž takž přežívám.

Do hlavy jako by mi bily desítky ledových kladiv. Ale nemohla jsem se tomu poddat, bylo třeba starat se o domácnost a o dítě. “Hele, mami,” zavolala dcera takhle jednou, když jsem s hlavou v ledničce zoufale přemítala, co udělám k večeři. “Ten bezdomovec je tu zas!”

To nám chybělo

Občas nám ten podivný člověk zíral do okna. Nebyl zrovna luxusně oblečený, vypadal jako někdo, kdo nocuje pod mostem. Objevoval se jednou, dvakrát týdně. Jen stál a díval se. Přemýšlela jsem, zda se mám bát. Bylo to opravdu trochu strašidelné.

Moje šestnáctiletá dcera strach neměla, vždycky se jen smála a volala na mě: “Mami, koukni, zas se na nás přišel podívat ten houmlesák.”

Zahalený do příliš velké, staré bundy, hlavu omotanou šálou, v džínách, které pamatovaly ještě císaře pána, tam stál. Zrovna vyšel měsíc. Kromě obav jsem ucítila i vztek. Ke všem starostem ještě tohle!

Jako by nestačilo, že dlužíme za dva nájmy, dcera propadá z fyziky a já mám deprese jako Brno, ještě nás bude děsit ten příšerně oblečený chlap.

Několikrát za sebou jsem se zhluboka nadechla, oblékla si bundu, která byla doufám o chlup hezčí než ta toho pána bez přístřeší, a odhodlaně vyšla ze dveří.

Žádný Redford

Zalovila jsem v kapse, našla několik mincí. Víc dát nemůžu, sama mám málo. Odvážně jsem zamířila k chlapisku a povídám: “Tady máte pár korun a můžu přinést i čaj a obložené chleby. Ale už nás tady, prosím, neděste.” Chlap odpověděl:

“Jsi pořád tak krásná jako kdysi, Ivano.” Vytřeštila jsem oči. Ale ano, byl to on, spolužák ze základní školy přezdívaný Sněžka. Největší ze třídy. A vždycky chodil katastrofálně oblékaný, což mu evidentně zůstalo.

V osmé třídě mě několikrát zval na rande, ale nešla jsem, protože se mi v té době líbil Robert Redford, a do toho měl Sněžka daleko.

Tím náš příběh lásky neskončil, Sněžka na mě prý stále myslel, a když se po dvaceti letech vrátil do rodného města, chodil mi koukat do oken. Dceři jsme vysvětlili, že to není bezdomovec, ale Sněžka. I jejím přičiněním se začal líp oblékat, aby nám nedělal ve společnosti ostudu.

Ivana M. (50), Cheb